Zbořil: Koněv je připomínkou toho, „jací jsme byli“, a zároveň i odpovědí na otázku „jací jsme“
Slovenský svaz protifašistických bojovníků v sobotu slavnostně odhalil pomník maršála Koněva v obci Kružlová v okrese Svidník. Pomník je umístěn v Údolí smrti, kde se v říjnu 1944 odehrály urputné boje v rámci Karpatsko-dukelské operace, která měla pomoci Slovenskému národnímu povstání a byla začátkem osvobozování Československa zpod nadvlády nacistického Německa během 2. světové války. Jak tento nápad ze Slovenska vnímáte?
Narodil jsem se v předvečer druhé světové války, vlastně ještě v době prvorepublikového Československa, a tak jsem vnímal válečné dny jinak než dnešní generace politiků, občanů a politicky aktivních mladistvých. Jsou pro mne stále ještě živé obrazy radosti za zatemněnými okny v lednu-únoru 1943, když protektorátní zpravodajství vysílalo oznámení o „pádu Stalingradu“ jako tragédii německé armády a jejích spojenců na Východě. Pamatuji intenzivně i dvoje bombardování Prahy na jaře 1945, včetně zničených domů v našem sousedství a nezapomínám na první mrtvé, které jsem ve svém životě viděl. Potom příjezd vojáků Rudé armády do naší Novovysočanské ulice a jejich odjezd. Také jsem v jedné pozdní noci viděl se svými rodiči noční zatčení populárního vojáka Rudé armády, Gruzínce, kterého odváděla vojenská policie jako dezertéra, a kterého už nikdo nikdy neviděl.
Pamatuji slavné dny roku 1945, kdy se na tribunách střídali českoslovenští politici, vojáci zahraničních armád a také sovětští generálové, kteří se svými jednotkami opouštěli Československo. Podobné slávy jsem viděl s generálem Pattonem ve Strakonicích a jeho vojáky, od kterých jsem se naučil první anglická slovíčka.
Teprve postupně jsem se dovídal něco o Slovensku, od dvou přátel svého otce, kteří se zúčastnili Slovenského národního povstání. Ale až film Obchod na korze Kadára a Klose (1965) a moji slovenští kamarádi na vojně v šedesátých letech minulého století, či později za studií v Praze, mi vyprávěli a dodnes vyprávějí, jak toto trauma prožívali jejich rodiče a oni v poválečných letech.
Pamatuji oslavy Karpatsko-dukelské operace, ale i pokusy o její znevážení. Možná je to i generační problém, a protože dnešní generace se těmto událostem stále víc vzdalují, a nad Prahou ještě drony nelétají a armády se připravují na války, které už byly, jsou to pro ně jen bájná vyprávění starců.
Nedovoluji si proto na vaši otázku odpovědět tak, jak naléhavě předpokládáte, protože se považuji za informátora subjektivně ovlivněného a sensitivně reagujícího na dobové desinterpretace minulých let, jak se o ně dnešní nepamětníci pokoušejí. A to včetně těch, kteří jsou dnes autoritami na poli historiografie nebo přepisování novodobých legend.
V České republice byla socha maršála Koněva odstraněna na popud aktivistického vedení Prahy 6. V současné době se socha nachází ve skladu a čeká na umístění v expozici Muzea paměti XX. století. Jak s odstupem času vnímáte události kolem odstranění sochy tohoto významného maršála?
Také bydlím v Praze 6 a sledoval jsem se zájmem aktivitu pana radního Ondřeje Koláře, dnes spojovaného s okolím pana prezidenta Petra Pavla a jeho paní Evy Pavlové. Ti, předpokládám, nemají nic společného s nápadem odstranit sochu, nebo spíše vzpomínku na maršála Ivana S. Koněva. Nejen z veřejného prostoru, ale i z historie.
Pan Kolář se v době potupného, až rituálního odstraňování sochy cítil ohrožen na životě, žádal o policejní ochranu a podle jeho slov se dočasně skrýval před svými tajemnými pronásledovateli. Vznikla tak politická a mezinárodně politická aféra, která pomohla panu Kolářovi k zvýšení popularity nejen v Praze 6 Dejvicích, kde sídlí bývalé velvyslanectví SSSR a dnes stále ještě Ruské federace.
To bylo už v době symbolického zvolání premiéra ČR Petra Fialy „Jsme ve válce!“, které zintenzivnilo orwellovské dny nenávisti vůči Ruské federaci a jejím nejvyšším vládním představitelům. Premiér Fiala sice později tvrdil, že slova o válce byla jen literární metafora, ale protože je historik a nikoliv básník, bylo obtížné toto jeho vysvětlení považovat za důvěryhodné.
Kdysi jsem se, při spolupráci na produkci jakési dokumentární vzpomínky na konec druhé světové války, seznámil se jménem Olgy S. Krivošejny, v minulosti ředitelky Muzea V. I. Lenina v Moskvě. Od její nástupkyně (ředitelky tehdy již jen Historického muzea v Moskvě Olgy Kitaševoj, předávající v Praze jakési archivní materiály k československo-sovětským vztahům, to bylo asi okolo roku 2005) jsem se dozvěděl, že Olga Sergejevna byla Koněvovou radistkou a odesílala do Kremlu v květnových dnech 1945 zprávu o „pádu Berlína“. I v tomto ohledu mám proto jiné vzpomínky než pan Kolář a jeho okolí.
Nedovoluji si tvrdit, že více pravdě odpovídající, ale jiné, a řekl bych, že podstatně odlišné.
Proč podle Vás v České republice část politické scény soustavně usiluje o revizi role maršála Koněva a sovětské armády při osvobození Prahy a Československa? Co je cílem snižování role Ivana Koněva při osvobození Osvětimi?
Důvody, o kterých v této otázce přemýšlíte, jsou, podle mého názoru, několikeré. Jednak je to nečisté svědomí, které souvisí s chováním některých dnes odvážných hrdinů nebo jejich zapomenutých předků k části občanů bývalého Protektorátu Böhmen und Mӓhren, nebo s residui jejich vlastní minulosti v řadách Svazu československo-sovětského přátelství. Ty nám před několika dny, a k mému překvapení, připomněl devadesátiletý Miloň Čepelka, v zastoupení ansámblu Divadla Járy Cimrmana.
Také dovolte vzpomenout, v reakci na některá prohlášení židovské minority ve východní Evropě, slova maršála Žukova, která, snad nikoliv jen podle legendy, pronesl před J. V. Stalinem už v roce 1945: „Osvobodili jsme je, a to nám nikdy nezapomenou!“ Snad i proto dnešní pamětnici tak rádi zapomínají, kdo osvobodil Osvětim a proč se této vzpomínce věnuje u nás doma upravovaná pozornost.
Maršál Koněv je symbolem blízkým českým a slovenským dějinám, a proto připomínkou všeho toho, „jací jsme byli“, a zároveň odpovědí na otázku „jací jsme“. Nedaleko místa odstraněného pomníku Ivana S. Koněva stojí nedotknutelný pomník Simona Bolívara, postavený za peníze venezuelského velvyslanectví, země, do které se dodávaly z Československa autobusy. Pro jejího autora Jana Hánu to byla příležitost představit hrdinu protišpanělského boje za nezávislost, který ale na rozdíl od maršála Koněva v Praze, a dokonce myslím i v Evropě, nikdy nebyl. Protože do hlav dejvických radních nevidíme, myslíme si, že ani není oč stát.
S čím souvisí diametrálně rozdílná politika vedení Slovenska a ČR v otázce historické paměti?
Je to stejné jako všude jinde ve světě. Bombardování Hirošimy a Nagasaki je pro Američany hrdinským činem, který na krátkou dobu ukončil světové války; pro jiné je to zločin genocidní povahy, který by neměl být zapomenut.
Zpravodajství o českých dějinách začíná Kosmovou kronikou českou, která považuje za zdroj informací to, co jejich autor prožil, v druhé části pak bájná vyprávění starců. Je to hodně podobné jako čtení Nikolaje M. Karamzina, nazývaného posledním ruským letopiscem a prvním ruským historikem, u nás známého jako autora Dějin Říše ruské (1816-1829).
Dějiny Slovenska a Zemí koruny české měly v této souvislosti, zejména ty v letech 1939-1945, svoje různé epizody, ale v řadách zahraničních armád a domácím odboji bojovali Češi a Slováci společně. Teprve na jaře 1990 začal Václav Havel uskutečňovat myšlenku rozdělení Československa (v Německu se kdysi mluvilo o jeho chemickém rozmělnění) a pro její realizaci našel na obou stranách příznivě nakloněné publikum. Protože všechny ideologie potřebují své symboly mění se i sochy a památníky podle toho, komu a jak to vyhovuje. Památníky odsouzené ke slávě jsou nejsnadněji zneužitelnou první obětí.
Děkujeme za rozhovor!
