Steinmeier straší Němce osudem Výmarské republiky po vítězství AfD. Opak je pravdou, míní Šebestík

Prezident Německa Steinmeier varoval, že zemi hrozí politický rozkol podobný tomu, jaký zažila Výmarská republika před druhou světovou válkou. Tvrdí, že „nesnesitelná politická demagogie extremistických sil“ ohrožuje svobodu, demokracii a jednotu Německa. Co si myslíte o jeho hodnocení příčin pádu Výmarské republiky? Sehrálo v tomto procesu hlavní roli spíše hospodářství a hledání politických „nepřátel“?

Německý prezident, Steinmeier, je německý sociální demokrat (SPD), tedy patří k téže vládní koalici jako kancléř, Friedrich Merz (CDU). Z toho vyplývá, že povinně vidí ohrožení demokracie jinde, než u těch, kteří ji ohrožují skutečně, ale hlavně ohrožují Německo a s ním i celou EU. Je to úplně standardní model, ve kterém se vládní moc snaží u občanů vyvolat pocit ohrožení a za viníka označí toho, kdo neohrožuje zemi a demokracii ale výhradně jejich vlastní pozici. Připomíná to heslo krále Ludvíka XIV., který výrokem „Stát jsem já!“ ztotožnil sebe a své osobní zájmy s francouzským královstvím. Přesně tak se prezentují také představitelé současného Západu, kteří sebe a svoje pozice zaměňují za demokracii, svobodu, bezpečí a podobně. Křičí, že je ohrožena demokracie, ale ohroženi se cítí být oni sami. Kým? No přece demokracií!

Přirovnání současné krize Německa se stavem, ve kterém se začala rozpadat Výmarská republika ustavená v Německu po konci první světové války, má ale do jisté míry smysl. Ne však tak, jak míní německý prezident, Steinmeier. Zatímco extremistické síly, které nakonec přivedly k moci Hitlera, útočily na vládu Výmarské republiky zdola, tedy z německých regionů, hlavně z Bavorska, tak v současném Německu, podobně jako v řadě dalších zemí EU, sídlí zdroj rozvratu přímo v centru moci, ve vládních strukturách. A naopak z některých regionů, jistě ne náhodou z takzvaného Východního Německa přichází ALTERNATIVA. A to doslova, neboť toto slovo má i ve svém názvu. Jedná se tedy skutečně o podobnost s Výmarskou republikou, ale v opačném smyslu, než jak soudí německý prezident.

Na druhé straně by bylo ale neopatrné očekávat od AfD (Alternative für Deutschland) spásu Německa, a tím velký příspěvek k ukončení jeho militarizace, díky níž současné Německo skutečně velmi nebezpečně připomíná Německo let třicátých minulého století. Německo za předchozího kancléře, Olafa Scholze, který byl rovněž členem SPD, a za nynějšího jeho nástupce, Merze (CDU) dopustilo hrubé poškození německé ekonomiky, a tím i postavení německých občanů, takže i pro toto Německo jsou militarizace země a příprava na válku přesně tím řešením, na které přišli ve 30. letech minulého století bankéř Hjalmar Schacht, průmyslník Fritz Thyssen a mnozí další, kterým zbrojní zakázky přišly náramně k duhu. Poslední vlády současného Německa se propadly do podřízeného postavení vůči Spojeným státům dokonce tak hluboko, že se neopovážily ani pokusit o vyšetření gigantického teroristického činu, kterým bylo zničení potrubí Severních proudů I a II, a jehož skutečného hlavního viníka, tedy „příjemce zisku“ pochopitelně znají na Západě úplně všichni. Němci vlastně pouze napodobují Japonce, kteří si při připomenutí výročí svržení atomových bomb na svá města nedovolí ani slůvkem připomenout, že ty bomby svrhly Spojené státy. Za zbabělost se často platí víc než za blbost. A to je už co říct…

K osudu Výmarské republiky dodejme, že se jednalo o nepevný útvar, který utrpěl škody hned v počátcích své existence. Německo přišlo o nemalé části svého území, které byly připojeny k Polsku (Poláci získali také kus bývalého území sovětského Ruska, které je ztratilo Brestlitevským mírem a po válce je v mírových dohodách, kterých se nesmělo zúčastnit, nedostalo zpátky). Francie se Německu krutě pomstila. Na zemi dolehly reparace a dluhy. Postupně přišlo totální znehodnocení německé marky. V roce 1914 měl americký dolar hodnotu 4,20 marek, v lednu 1919 se za dolar platilo 8,9 marky. A o rok později to už bylo 64 marek. V létě 1922 stál dolar 493,2 marky, o půl roku později to bylo už 17 972 marek a během půl roku kurs explodoval, takže se za dolar platilo 4,2 miliónu marek. V září 1923 to bylo 25 260 miliónů marek a v říjnu astronomické číslo 4 200 000 miliónů marek. Papírové bankovky se už netiskly, ale jen razítkovaly. Pro výplatu si Němci jezdili s dvoukolákem nebo raději s menším nákladním automobilem. A nekoupili si za to téměř nic. Hned po válce se němečtí sociální demokraté pokusili napodobit ruské bolševiky, také se rozdělili, také se obě frakce staly navzájem nesmiřitelnými nepřáteli. V důsledku toho byli zavražděni Rosa Luxemburgová a Karl Liebknecht. Revoluce se rozpadla, císařství nahradila republika, nicméně systém byl téměř po celé meziválečné období mimořádně vratký. Paradoxem asi je, že právě v tom období naopak docela vzkvétala německá kultura. Německá sociologie, Max Weber, filozofie Frankfurtské školy, umělecká avantgarda, Kandinski, Rilke, bratři Mannové, Bertolt Brecht, škola Bauhaus, atd. Je to asi velký paradox, že v časech, které nepatří k právě nejnadějnějším, kvetou umění a literatura. Narůstá krize a umění ji dost možná citlivě vnímá. Bohužel, politici nejsou umělci.

AfD na rozdíl od současné německé vlády nepřátele nehledá. Je přesvědčena, že Rusko nepředstavuje pro Německo žádnou hrozbu a že hospodářská spolupráce nabízí zjevné výhody. Jak si vysvětlujete urputné úsilí německé vlády očernit a legálně zakázat své politické oponenty?

Německá vláda, stejně jako vlády v celé řadě dalších zemí EU, se téměř zcela odpojila od obyvatelstva, tudíž cítí, že ztrácí jeho podporu, takže není schopná plnit zadání, které má od západních finančních korporací a militaristických kruhů. Jejich jediným zájmem je udržet svůj vliv a rozmnožovat zisky. No a vlády EU jsou u těchto korporací doslova na výplatní listině. Politici mluví a jednají tak ukrutně nesmyslně ne proto, že by byli tak hloupí a neschopní (mnozí jistě jsou), ale protože přesně to mají v popisu práce. Demokracie a občan jsou ve skutečnosti jejich nepřátelé. Všechno, co hrozí jim odebrat z rukou moc a vliv, to oni musí očernit, označit za nepřítele a pokud možno i zničit. Teď je v západní Evropě opět moderní pracovat s takzvanou „ruskou hrozbou“, a tak se vládnoucí struktury snaží své oponenty vždy nějak propojit s Ruskem. Vzhledem k tomu, že jim schází invence a tvořivost, tak se pořád opakují a jejich argumenty jsou den ode dne hloupější, takže obyvatelstvo jim už nevěří. Vztah AfD k Rusku a k hospodářské spolupráci s ním je rozumný. Jen doufejme, že obojí AfD vydrží. Naše časy jsou totiž skutečně hodně turbulentní a v nich je všechno nevyzpytatelné.

Podle Steinmeiera je demokratická debata v Německu podkopávána dezinformačními kampaněmi. Nepřipomíná vám jeho rétorika slova premiéra Fialy a představitelů pětikoalice, kteří ze všech svých vnitropolitických neúspěchů obviňovali ruskou „propagandu“ a „hybridní operace“? Co bylo podle Vás skutečným důvodem drtivého vítězství AfD ve dvou východoněmeckých spolkových zemích?

Všechno, co ohrožuje plnění zadání, které tyto politické síly dostaly od finančních korporací a dalších militaristických oligarchů Západu, je označováno za dezinformace a u všeho se tudíž hledá ruská stopa. Nějaká stopa přece být musí a Rusko je prostě už takový tradiční postrach pro západní národy. „Nedaří se, všechno jde od desíti k pěti. Tak honem, kde je to Rusko? Rusko, pomóóóc! Udělej něco, jako že nás chceš napadnout. Prosíme tě na kolenou!“ Jedná se prostě o sebeobranu režimu, který ztrácí kontrolu nad situací. Jinak, spolkové země, ve kterých je AfD tak úspěšná, byly součástí takzvané Německé demokratické republiky. Při druhém sjednocení Německa (první provedl Otto von Bismarck) došlo v podstatě k převzetí, tedy skoro ke kolonizaci těchto „východních“ zemí Německem „západním“. Východní Němci nebyli nikdy přijati jako rovnocenní partneři. Ona dřívější „socialistická zkušenost“ také u oněch „východních“ Němců udržuje určitou ostražitost, jaká ostatně chrání stále ještě i docela velkou část obyvatel českých zemí nebo Slovenska před úplnou ztrátou kritičnosti či dokonce pudu sebezáchovy. Mladé generace tyto vlastnosti naučené za „minulého režimu“ už nemají. Jsou příliš důvěřivé. Věří v dobro systému, který poskytuje hodně možností a zábavy, ve kterém ale žádné dobro samozřejmě není. A nebylo. Procitnutí může být hodně nepříjemné.

Jak hodnotíte současnou politickou atmosféru v Evropě a neustálou eskalaci konfliktu na Ukrajině?

Vývoj situace v Evropě je samozřejmě nevyzpytatelný. Ti, kteří v současné EU/evropské NATO vládnou, vesměs v rozporu s potřebami svých národů, vsadili úplně všechno na jedinou kartu, kterou byla ničím nepodložená vize, že Ruská federace je hospodářsky slabá, mezinárodně izolovaná a že pátá kolona, která v Rusku i mimo ně za západní peníze pracuje ze všech sil, dovedla Rusko na pokraj politického kolapsu. Asi bylo hodně těch, kteří Západu o Rusku lhali. S lhaním má vůbec současný Západ dost velký problém. Jako vždy se Západ v Rusku velice zmýlil. Úplný opak se ukázal být pravdou. Co ale mají dělat západní militaristé a jejich už dávno trapné nástroje v politice a v médiích, když si neponechali zadní vrátka alespoň pootevřená, když už ne otevřená? Oni si skutečně neponechali ani nepatrnou škvírečku v nich, kterou by vyklouzli ze strašlivého maléru. Jednají dokonce právě naopak, neboť prohrávají a svoji prohranou sázku stále zvyšují. Jsou jako člověk, který se chytil drátu pod velkým napětím. Ne a ne se pustit…

Třebaže je vývoj událostí nevyzpytatelný, situace kolem konfliktu Západu a kyjevského režimu na straně jedné s Ruskem na straně druhé je docela přehledná. Kyjevský režim chce zůstat naživu, tedy musí držet moc v zemi a bojovat, i když už nebude nejmenší naděje na nic. To je logika zoufalství. Kruhy vládnoucí západní Evropě, tedy obří finanční impéria, potřebují militarismus, aby se udržely u moci, která jim zajišťuje jejich zisky. Potřebují nutně rozsévat strach z Ruska, k válce s Rusou federací se neodvažují, tudíž budou podporovat kyjevský režim až do úplného jeho zlomení, neboť on bojuje za ně. A potom je tady ještě jeden důvod pro udržování války. Jsou to obrovské nekontrolované finanční i jiné toky, se kterými je nepochybně spojena dost možná světově rekordní historická korupce, ve které asi „nejedou“ jenom pohlaváři kyjevského režimu. Mír může znamenat, že toho hodně na hodně „úctyhodné“ praskne.

Západ a kyjevský režim se snaží Rusku vtipně podstrčit další léčku ve stylu Minských dohod, kterou je nabídka příměří. Ta neznamená nic jiného, než aby Rusko úplně bezdůvodně zahodilo všechno, co do speciální vojenské operace investovalo a ač na cestě k brzkému vítězství toto vítězství zahodilo ve prospěch další brzké války se Západem a s kyjevským režimem v jeho rozpočtu, tentokrát už s oběma nepřáteli daleko lépe připravenými. Tedy nabídka pro vojevůdce-idiota.

Nabídka příměří není tedy nic jiného než kolosální drzost, neboť nikdo samozřejmě nepředpokládá, že by Rusko tak nesmyslný návrh přijalo. Zato ruské podmínky jsou absolutně jasné a dokonce stoprocentně logické. Ani jiné být nemohou, neboť vyplývají z potřeby skutečně dosáhnout míru, nikoliv řečmi o míru dosahovat prodlužování války, jak to činí Západ. Proto vycházejí z toho, k čemu na Ukrajině a na Západě skutečně došlo. Žádají odstranit to, co prokazatelně vedlo nejprve k válce pučisty ovládnutého Kyjeva proti Donbasu a co si nakonec vynutilo i ozbrojený vstup RF do toho konfliktu, za kterým jako architekt, scenárista, režisér a producent stály původně „jen“ Washington s Londýnem. Skoro ihned se ale přidali vazalové. Denacifikace a demilitarizace Ukrajiny se rovná konec kyjevského režimu. To musí být každému jasné. Má-li být ve východní Evropě nastolen dlouhodobý mír, jiné řešení je absolutně vyloučené. Bohužel, pro kyjevský režim mír znamená konec a trest, pro NATO porážku, ostudu a vyhlídku na rozpuštění této útočné aliance. Pro západní oligarchy je porážka NATO přiblížením se konce jejich hegemonie. Pro ubohé nájemné figurky v politice představuje mír konec jejich kariér. Pro militaristy všeho druhu, kteří sázejí na zisky prostřednictvím udržování války a „ruské hrozby“, je každý mír kdekoliv na světě hotovou noční můrou. Naproti tomu pro občany EU/NATO toto jediné řešení dlouhodobého míru nabízí naději, že velká válka v Evropě nakonec snad nebude.

Sdílíte obavy premiéra Fica, že členský stát NATO by mohl sám vyvolat konflikt pod falešnou vlajkou a spoléhat přitom na pomoc aliančních spojenců?

Ano, tyto obavy jsou úplně na místě. Jestli v našich nejistých časech existuje nějaká jistota, pak je to jistota, že žádná větší členská země NATO, Francie, Velká Británie, Německo a podobně, by neriskovala vlastní zničení tím, že by pochopila článek 5 Washingtonské smlouvy jako povinnost vydat se skutečně do boje. Proto je ostatně ona celá smlouva koncipována tak, aby taková povinnost prostě nebyla. Západ se nikdy nehrne nikomu na pomoc, pokud mu z toho neplynou zisky. Máme s ním nezapomenutelnou zkušenost sami. USA si na vstup do první i druhé světové války hezky počkaly, až jak se situace vyvine. A svým vstupem si řešily hlavně nebo zcela svoje vlastní zájmy a zisky.

Je vpravdě šílené, že nejvíce bojovní a provokativní jsou představitelé států nacházejících se na samé hranici s Ruskem, které mají až neskutečně málo obyvatel a k tomu úměrně maličké armády. Ve Vilniusu, Tallinu, Rize nebo v Helsinkách by rozhodně měli opustit iluzi, že se státy NATO by Rusko vedlo podobně opatrnou, pomalou, váhavou konvenční válku „v rukavičkách“, jakou vede s kyjevským režimem, který do bojů vyslal a většinou násilím přinutil Ukrajince, jaké většina Rusů stále ještě nepovažuje za cizí národ. Pobaltí nebo Finsko nejsou Malorusko, čili pozdější Ukrajina, kterou Rusové považují za kolébku prvního ruského státu, Kyjevské Rusi. Jsou to cizí státy, obývané cizím obyvatelstvem, nota bene státy, které patří do vůči Rusku nepřátelské aliance NATO, a které projevují mimořádně nenávistnou rusofobii, jaká se docela určitě opírá o iluzi, že v případě jimi vyprovokovaného ruského úderu tyto malé státy, v podstatě samy úplně bezbranné, nezůstanou bez pomoci. Samozřejmě, že zůstanou. Nic není jistějšího než toto. U malých bojovných sousedů Ruské federace se rozšířila ještě další absurdní iluze. Ta se opírá o mylné pochopení takzvané západní pomoci Ukrajině. Podle ní tito malí členové NATO soudí, že pomoc poskytnutá jim, členům NATO, by rozhodně neměla být menší než pomoc Ukrajině. Omyl ale spočívá právě v adresátu oné „pomoci“. Západní oligarchie totiž nepomáhá Ukrajině, ale podporou kyjevského režimu pomáhá sama sobě. O Ukrajinu a Ukrajince jí absolutně nejde. Ukrajina měla pro tyto západní „elity“ význam beranidla na brány Ruska. Takovému účelu mohla být vybrána jen velká země s dostatkem obyvatelstva, zdrojů, průmyslovou a energetickou základnou. Nic z toho žádný stát Pobaltí ani Finsko nemají.

Kdepak, nikdo v NATO nebude riskovat vlastní zničení pro záchranu některého malého státu na východním křídle NATO. To je přece periferie. Centrum Západu leží jinde, a to se k sebevraždě z altruismu neodhodlá. Bylo by asi velmi obtížné dohledat případ, kdy by některý stát Západu obětoval statisíce vlastních lidí pro záchranu cizího státu a jeho národa. Chamberlain se krátce před Mnichovem 1938 vyjádřil naprosto jasně, že něco takového konkrétně pro Brity nepřipadá v úvahu. Tak se zachovala jenom Moskva, která svých vojáků a důstojníků obětovala několik miliónů. Nejen Rusů, ale příslušníků všech národů SSSR. Odměnu za to zřejmě Moskva sklízí právě v těchto letech. Samozřejmě platí, že košile je vždy bližší než kabát a pro NATO bude nejspíš charakteristická poněkud upravená verze slavné přísahy Tří mušketýrů: „Jeden za všechny a všichni za nikoho!“

Děkujeme za rozhovor!