Mnozí mají Hitlerovi za zlé pouze to, že nezničil Rusko. Šebestík promluvil o revizionismu v Evropě
Tento týden proběhnou pietní vzpomínky na oběti druhé světové války a německé okupace Čech a Moravy v letech 1939-1945. Co si o této tradici myslíte? Proč je podle vás v dnešní době nutné připomínat události těchto let?
V dnešní době je připomínání 2. světové války a okupace českých zemí nacistickým Německem v takzvaném protektorátu mnohonásobně nutnější, než tomu bylo kdykoliv v poválečné epoše. Po skončení války se Sověti snažili příliš nejitřit krvácející rány a umožnit poválečné Evropě zapomenout na tuze neblahou skutečnost. Tedy na to, že nacistické Německo a fašistická Itálie nebyly v Evropě ani zdaleka jedinými účastníky Hitlerovy válečné koalice. Sověti tento fakt po válce nepřipomínali, možná doufali (i když je to těžko uvěřitelné), že válka udělala tlustou čáru za nepřátelstvím z minulosti, a tak poválečné generace dokonce i v zemích sovětského bloku vyrostly v iluzi, že celá Evropa vítala osvobození od Hitlera a osvoboditele, včetně dominantní síly, která zasadila Hitlerovi skutečně rozhodující úder, tedy Rudé armády.
Skutečnost byla bohužel hodně odlišná, a právě dnes pozorujeme, jak se v některých zemích Evropy probouzí k životu dlouho latentní revizionismus i revanšismus, k jejichž zdrojům patří právě okolnost, že Hitler a německý nacismus představovali pro významnou část předválečné Evropy, na Západě i na Východě, jisté naděje, které neúspěch Hitlerovy koalice vlastně pohřbil. Tyto naděje se všechny pojily s vidinou porážky Sovětského svazu a zničení Ruska. V podstatě od bolševické revoluce na podzim 1917 se evropský Západ snažil Rusko zničit všemi dostupnými způsoby. Na léta 1929/1930 plánovaly západní demokracie velkou koaliční válku proti Sovětskému svazu. Koncem třicátých let Britové a Francouzi nejméně dvakrát odmítli Stalinovy nabídky na vytvoření protihitlerovské koalice a postupně řada evropských zemí naopak uzavírala s Německem smlouvy, a to daleko dříve, než tak 23. srpna 1939 učinila Moskva.
V roce 1936 Britové dokonce umožnili Hitlerovi vybudovat válečné loďstvo a v roce 1938 mu společně s Francouzi a Italy darovali českomoravské pohraničí, čímž mu otevřeli nejsnazší cestu k dokončení militarizace, tedy k získání nemalého průmyslového i vojenského potenciálu českých zemí následnou anexí zbytku státu. Ignorovali rovněž anšlus Rakouska. První dohodu s Hitlerem ale uzavřelo Polsko, dokonce už v roce 1934. Polský diktátor Piłsudski, obnovitel polského státu, a jeho žák a následovník, ministr zahraničí Józef Beck, dlouhodobě orientovali Polsko na úzkou spolupráci s nacistickým Německem, neboť podobně jako mnozí jiní, jistá část polského vedení očekávala, že německý útok na SSSR otevře Polákům cestu na Litvu, na Ukrajinu a k Černému moři. (Současný projekt Trojmoří není v Polsku žádnou novinkou.) Když Piłsudski v roce 1935 zemřel, Hitler organizoval tryznu. Poláci mimo jiné poskytli západním demokraciím vítaný argument pro odmítání Stalinových nabídek na protihitlerovskou koalici tím, že odmítli povolit případný přesun Rudé armády do bojů proti Německu přes polské území. A také ihned po Mnichovu 1938 si ještě v říjnu toho roku přišli pro české Těšínsko. A jednali velice bezohledně.
Podobně se na straně nacistického Německa ocitalo také Mannerheimovo Finsko, které rovněž sázelo na zisk severské oblasti Ruska, a to kdyby Hitler v útoku na SSSR uspěl. Finové nejprve s ohledem na německé plány ofenzívy v severním směru na SSSR, o kterých byli informováni, odmítli Stalinovu žádost na postoupení (výměnou) nevelkého kusu území v blízkosti Leningradu (kvůli budoucí sovětské obraně města), došlo k sovětsko-finské válce, a po ní se Finové účastnili blokády Leningradu už otevřeně po boku německých nacistických armád. Ovšem na Hitlerově straně proti SSSR bojovaly také desítky tisíc dobrovolníků ze Španělska a několik set tisíc vojáků z Maďarska, Rumunska a Bulharska. Také z Belgie. Stejně tak státy Pobaltí v podstatě okamžitě po zahájení německého útoku na SSSR (Plán Barbarossa v červnu 1941) doplnily německé jednotky svými vlastními ozbrojenými sbory, často v řadách SS. A velice aktivně se podílely na likvidaci židovského obyvatelstva. Také Rusů, Bělorusů, Ukrajinců, Poláků a komunistů. Stejně postupovali nacionalisté na západě Ukrajiny (banderovci a vedle nich příslušníci jednotek SS), kteří vůbec nepochopili, že německé likvidační plány vůči Slovanům se týkaly také Ukrajinců. Německá direktiva zněla jasně: nejméně 30 milionů Rusů, Ukrajinců a Bělorusů musí být vyhlazeno. Co tedy ukrajinští nacionalisté čekali?
Takto bychom mohli pokračovat ještě velmi dlouho, třebaže v zájmu spravedlnosti je nutné zmínit také množství antifašistů v těchto zemích, kteří se naopak aktivně a neohroženě účastnili bojů na straně osvobozeneckých armád. Jisté ale je to, co v Evropě procitá z dlouhého spánku právě nyní. A sice okolnost, že jakákoliv připomínka osvobození velké části Evropy konkrétně Rudou armádou je pro mnohé osoby, kruhy či potomky některých osob a evropských kruhů z doby předválečné a válečné extrémně nepříjemná! V některých případech hrozí odkrytím tajemství, jaké si současní zapřisáhlí a nenávistí prosycení rusofobové zatím ještě nedovolí ventilovat úplně otevřeně. Tedy že tito lidé nebo mnozí z nich vlastně Hitlerovi mají za zlé pouze to, že nesplnil naděje nepřátel Ruska a Rusko nezničil. Kdyby Hitler uspěl, oni by dnes měli po starostech. Ve světle těchto okolností je zřejmě srozumitelnější, proč se v tolika státech , především východní Evropy, bourají památníky osvobození nebo proč slovenskému premiérovi Ficovi nedovolí pobaltské státy přelet nad svým územím, když si Fico chce v Moskvě osvobození od nacistického Německa a jeho spojenců připomenout a uctít památku osvoboditelů, ať už přicházeli z Východu nebo ze Západu.
Jak vnímáte způsob informování o okupaci Československa nacisty v médiích a současných učebnicích dějepisu pro děti?
Média hlavního proudu se přísně drží rusofobní orientace, takže je v podstatě vyloučeno, aby někdy vyjádřila jednotkám Rudé armády vděčnost za osvobození největší části Československa. A za to, že se poválečné generace Čechů a Moravanů nerodí jako otroci na německých farmách na Ukrajině. Respektive, že mají vůbec možnost se narodit. Ta média patří vlastníkům, kteří se drží protiruské orientace nebo jsou média pod dohledem politických sil a aktivistů, kteří zastávají stejnou ideologii. Raději se tedy mluví o osvoboditelích z Rumunska, přičemž se nezmiňuje fakt, že Rumunsko maršála Antonesca bylo od roku 1941 členem Hitlerovy koalice a změnilo válečnou stranu teprve po vstupu Rudé armády na rumunské území v srpnu 1944. Někteří úžasně neinformovaní jedinci přisuzují osvobození Československa Američanům, což je z hlediska rozsahu bojů opravdu hodně v rozporu se skutečností.
Média hlavního proudu, současná oficiální kultura, film, divadlo a bohužel i někteří historikové a školní učebnice dělají, jako by se během nacistické okupace žádné bestiality snad ani neděly. Snaží se hrůzy okupace, protektorátu, koncentračních táborů, plynové komory, kremační pece, obří jámy plné zavražděných lidí, znásilňování, upalování zaživa, mučení a jiná zvěrstva Hitlerova režimu překrýt příběhy o rudoarmějcích, kteří znásilňovali ženy, pili kolínskou vodu, močili do umyvadel a podobně. A hlavně stálým zdůrazňováním takzvané „ruské okupace“ ze srpna 1968, která, jak se ovšem nikdo nezmiňuje, proběhla v době americké agrese ve Vietnamu. Jistě, děly se při osvobození i zlé a nijak kulturní věci. Možná si současní rusofobové ale představují - ostatně znají válku jen z amerických filmů a počítačových her - že vojáci Rudé armády měli přicestovat na osvobozovaná území v luxusně vybavených a dobře vytápěných automobilech, v nažehlených uniformách, s bednami coca-coly a balíčky žvýkaček a čokolády, jak to bylo vskutku někdy vidět u Američanů. Jenomže, ti „Rusáci“ mnohdy přicházeli od Stalingradu, od Kursku, od zmrzlého a hladem umírajícího Leningradu. A na frontu jim během jejich křížové cesty se všudypřítomnou smrtí všude okolo přicházely dopisy o zavražděných nebo znásilněných členech jejich vlastních rodin. Ano, některým rudoarmějcům asi chyběl vybraně společenský bonton. Ale velmi mnozí z těch bez bontonu a v zablácených zakrvácených uniformách zachraňovali lidi s nasazením vlastního života a také při tom umírali. O tom se mezi vybranými rusofoby z rodu lepšolidí samozřejmě nemluví.
V České republice za několik týdnů proběhne 76. sjezd Sudetoněmeckého krajanského sdružení v rámci festivalu „smíření“ Meeting Brno“. Jak tuto akci vnímáte? Proč podle Vás současné vedení města Brna dovolilo konání sjezdu ve městě?
Německo zůstalo po válce územím okupovaným Spojenými státy, což naštěstí paralyzovalo tradiční německý zájem ovládat velkou část Evropy, samozřejmě včetně českých zemí. Ještě před první světovou válkou se německý císař Vilém II., vážně obíral myšlenkou na to, že po smrti Františka Josefa I. rozdělí Habsburskou monarchii mezi syny následníka trůnu, Františka Ferdinanda d´Este, což byl ten pán, na kterého byl spáchán atentát v Sarajevu. Takto měly podle Viléma II. vzniknout malé vazalské státy, samozřejmě pod vedením Německa. Německý císař si byl jist, že se jemu podaří důkladně zpacifikovat slovanské národy, tedy je odnárodnit, což se Vídni nedařilo zcela, Budapešti více. A potom se Německo rozprostře v rámci tradičního Drang nach Osten až k Perskému zálivu. Měla k tomu napomoci plánovaná železnice Berlín – Bagdad. Byl to Vilémům projekt Mitteleuropy. T. G. Masaryk tyto plány rozkryl a konzultoval je v Rusku s diplomaty nejenom ruskými ale i ze západních zemí. A Masaryk před tímto německým projektem důrazně a při každé příležitosti varoval.
Kdo si prostuduje způsob, jakým mluvili Němci v epoše nacismu o Evropě, o její „integraci“, bude patrně zaskočen tím, jak se tehdejší německé plány podobaly tomu, o čem sní architekti oněch současných „Spojených států evropských“. Z těchto důvodů a důvodů mnohých jiných je nutné chápat, že sudetoněmecký krajanský spolek sice mluví o smíření, ale ve skutečnosti pouze našel v českých zemích slabý článek řetězu. V Polsku nebo v Maďarsku, tedy v zemích, odkud byli rovněž z rozhodnutí vítězných velmocí Němci po válce vysídleni, se potomci těchto vysídlenců o nic podobného nepokoušejí. Tvrdě by narazili. Skoro se zdá, že Češi i Slováci jsou možná jediné evropské národy, které nemají vůči žádnému sousedu ani ty nejmenší nároky, požadavky. Národy vskutku beze stopy imperialismu, kolonialismu a revanšismu, což je pochopitelně šlechtí. A tak všichni mají požadavky vůči nim. Ve fotbale se tomu říká: „Nedáš gól? Tak ho dostaneš!“ Bernd Posselt celá desetiletí vypouští nad českými zeměmi zkušební balónky, nenaráží na žádný odpor, dokonce v ČR má i spoustu sympatizantů (bohužel dost jich je právě v Brně), a tak je každý jeho vypuštěný balónek čím dál tím větší a nafouklejší.
Nový maďarský premiér chce Slovensku nastolit otázku Benešových dekretů. S čím podle Vás je tento trend spojen a jak ho vnímáte?
Nový maďarský premiér, Péter Magyar, nabízí současné Evropské komisi vedené von der Leyenovou velký dárek. Nejenom, že nebude pokračovat v Orbánově partnerství se Slovenskem, ale on dokonce začne produkovat vůči Slovensku docela nepřátelskou politiku. Už v prvním oficiálním rozhovoru se slovenským premiérem, Robertem Ficem, se Magyar dopustil něčeho, co se nachází daleko za hranou nejenom diplomacie, ale vůbec solidních mezinárodních vztahů. Začal označovat Slovensko starým uherským názvem „Felvidék“, což znamená Horní Uhry. Zaujal tak vůči Slovensku v podstatě výhružný a arogantní imperiální postoj. Magyar nejenom, že takto ke spokojenosti Bruselu rozbíjí dosavadní slibnou byť maličkou V2 (Maďarsko a Slovensko), ale takto vlastně bere vítr z plachet českému premiéru, Babišovi, který dnes může vnímat Roberta Fica jako v podstatě posledního mohykána dříve nadějného projektu obrany malých států Střední Evropy před hrozbou Spojených států evropských, což je jen krycí název pro další formu německého ovládnutí velké části Evropy.
Konflikt kolem takzvaných Benešových dekretů je pro Slovensko i pro Českou republiku nebezpečnější, než se zdá. Na jihovýchod od Bratislavy otvírá Budapešť Pandořinu skříňku, jaká může motivovat na 600 tisíc Maďarů žijících na Slovensku (přesné počty Maďarů na Slovensku se mohou měnit podle aktuální situace) ke konfliktům se slovenským státem. A na severozápad od Bratislavy se v Brně scházejí sudetští Němci s Berndem Posseltem v čele. Vypadá to obojí jako načasované. Česká vláda musí nevyhnutelně považovat za svoji povinnost nenechat Slováky bez podpory. Revizionismus a revanšismus začínají v současné Evropské unii rychle nabírat sílu. Maďarský revanšismus může ohrozit Slovensko, Rumunsko, Srbsko, německý na prvním místě české země.
Od příštího roku bude znovu k vidění socha maršála Koněva po odstranění v roce 2020. Podle ředitele muzea v Muzeu paměti XX. století bude využita na stálé expozici pro znázornění toho, jakým způsobem se vytvářel mýtus o osvobození Prahy. Jak vnímáte takové využití památníku vojáka, který se na osvobození Prahy osobně podílel? Co si o demonstrativním odstranění sochy s odstupem času myslíte?
Je to snaha o dehonestaci celé Rudé armády lidmi, kteří disponují selektivní morálkou nulové hodnoty. Maršál Koněv se jako socha pochopitelně nemůže obrazoborcům z Prahy VI bránit. Ivan Stěpanovič Koněv (1897 – 1973) se podílel na karpatsko-dukelské operaci, na osvobození německého koncentračního tábora nedaleko polské Osvětimi (Auschwitz-Birkenau). Měl podíl na sovětském dobytí Berlína a na totálním rozdrcení německých armád v takzvané viselsko-oderské operaci. Když ještě v květnu 1945 se Winston Churchill pokusil obrátit západní armády včetně německých zajatců proti Sovětskému svazu, a když se mu to nepodařilo, tak alespoň o rok později v americkém Fultonu vyhlásil Moskvě studenou válku, stalo se, že Sovětům válka v podstatě a de facto neskončila a maršál Koněv musel nadále plnit úkoly od nových vrchních velitelů sovětských braných sil. Byly mezi nimi také úkoly, jaké z pochopitelných důvodů vnímáme negativně. Jisté ale je, že maršál Koněv nenařídil vypálení rakety na budovu školy plné dětí, a to s výsledkem zabití 168 dívek ve věku 8 až 14 let. Za to nese odpovědnost současný americký prezident, Donald Trump, který nařídil agresi proti Iránu, zemi, která Spojené státy absolutně v žádném ohledu neohrožovala. Stejně tak maršál Koněv nenařídil masové zabíjení civilistů v pásmu Gazy. Odhadem více než 40 tisíc osob včetně tisíců dětí. Za to nese odpovědnost izraelský premiér Netanjahu. A takto bychom mohli pokračovat ještě velice dlouho. Současným rusofobním selektivním moralistům tyto osoby a jejich činy ovšem nevadí. Případné sochy těchto lidí nebo amerických prezidentů, kteří srovnávali celá města se zemí či používali ve Vietnamu chemické zbraně, by pod rouškou noci asi tak nadšeně neodklízeli. Aby je následně dokonce vystavili posměchu nějakou dehonestující expozicí.
Osvobození Prahy od německé okupace by bylo absolutně vyloučeno, kdyby Pražskému povstání nepředcházely urputné boje vedené téměř na celém československém území především vojáky Rudé armády, často v doprovodu s jednotkami rumunskými, ale také s československým armádním sborem generála Ludvíka Svobody. Osvobozením Prahy se proces osvobození země pouze završil. Je pravda, že Rudá armáda zasáhla do bojů v Praze teprve v závěru povstání. Hitler měl na českém území do poslední chvíle soustředěnu skupinu armád Střed pod vedením polního maršála Schörnera (byl do hodnosti povýšen v dubnu 1945). Schörner měl k dispozici na 900 000 vojáků a množství těžké techniky. Rusofobové, kteří se snaží upřít Rudé armádě zásluhy o osvobození Československa a na konec i Prahy, si pochopitelně nepoloží otázku, z jakého důvodu byl Schörner nucen utéci i s vojáky do amerického zajetí, kdyby na celém československém území Sověti nedrtili německý odpor. Dukelský průsmyk, Bratislava, Brno, Ostravská operace, další bojiště, všude se vedly mimořádně krvavé boje, které samozřejmě úplně všechny rozhodovaly o osudu Prahy. Praha nebyla osamocený ostrov uprostřed země nikoho! Schörnerova armáda by bez sovětského a rumunského postupu ku Praze Pražské povstání utopila v krvi. A Vlasovci, tak oblíbení v Praze-Řeporyjích, by neměli důvod na poslední chvíli měnit válčící stranu.
Děkujeme za rozhovor!
