Tento ideologický experiment na dětech mění normy a právo. Rédová varuje před novou strategií EK

Nová evropská „Strategie rovnosti LGBTIQ+ na období 2026-2030“ nahrává trendu změny pohlaví u dětí a dospívajících. Hodlá „podporovat vývoj právních postupů pro uznání pohlaví, založených na sebeurčení, které nejsou omezeny věkem.“ Co si o tomto záměru myslíte? Čeho chce vymazáním věkových hranic pro změnu pohlaví dosáhnout?

Nová strategie Evropské komise pod názvem „Rovnost LGBTIQ+ 2026–2030“ není jen nevinný dokument o „rovnosti“. Je to politický nástroj, který má postupně měnit společenské normy a právní rámec členských států, a to i tam, kde s tím veřejnost nesouhlasí.

Myšlenka, že by dítě nebo dospívající mohlo „samo určovat“ své pohlaví bez ohledu na věk, je podle mě nepřijatelná a nebezpečná. Dítě je ve vývoji – fyzicky, psychicky i sociálně. Věkové hranice existují právě proto, že chrání dítě před unáhlenými rozhodnutími, která mohou mít celoživotní následky.

To, že se Evropská komise staví do role morálního arbitra, který bude určovat, jak má vypadat pojetí pohlaví, považuji za ideologický experiment na dětech. Nejde o rovnost, ale o snahu zrušit přirozené hranice mezi mužem a ženou, hranice, které jsou biologické, ne politické.

Strategie chce mimo jiné zakázat terapeutický přístup k pocitům genderové dysforie. Zejména, pokud se pubertální dívka rozhodne, že se cítí být chlapcem, snaha jí to rozmluvit bude nelegální. Proč podle Vás chce Evropská komise postavit (dočasné) emocionální pocity dítěte nad názor či odbornou radu lékaře? Jde zde o relativizaci profese lékařů?

Další nebezpečný bod je snaha zakázat terapeutický přístup k dětem, které procházejí obdobím pochybností o své identitě. Pod záminkou „boje proti konverzním praktikám“ se ve skutečnosti kriminalizuje běžná psychoterapie, tedy snaha s dítětem otevřeně mluvit, zkoumat příčiny jeho pocitů, nabídnout mu čas a porozumění.

To, že by psycholog nebo rodič nesměl dítěti říct, že je v pořádku být zmatený, že může počkat, že nemusí nic měnit – to je šílené.

Pokud se z empatické pomoci dělá „zločin“, pak jsme jako společnost ztratili rozum. Je to útok nejen na svobodu myšlení, ale i na profesní čest lékařů a psychologů, kteří mají povinnost chránit pacienta, ne plnit politické zadání.

Nezapomínejme, že i odborníci jako Dr. Hilary Cass ve Velké Británii jasně varují, že medicínské zásahy u dětí s dysforií jsou experimentální a vědecky neprokázané. Británie se po Cassově zprávě vydala cestou větší opatrnosti a ochrany dětí, zatímco EU chce naopak tlačit na „potvrzovací“ přístup bez hranic. To je zvrácený trend.

Zastoupení Evropské komise v ČR oponuje kritikům tohoto kroku s tím, že každý členský stát určuje ve své národní legislativě věkovou hranici pro případnou změnu pohlaví osob. Co si o tomto argumentu myslíte? Bude ČR zpětně hodnocena, zda tuto strategii v dostatečné míře splnila pro EK?

Ano, Komise může říkat, že členské státy si ponechají kompetence. Ale zkušenost z jiných oblastí (např. migrace, Green Deal, vakcinační politiky) ukazuje, že „nezávazné strategie“ se velmi rychle stávají tlakem, podmínkou pro granty či hodnocením „evropských hodnot“.

Tohle je jen další příklad, jak se Brusel snaží přepisovat sociální realitu – krok za krokem, skrze školství, média a právní rámce.

Česká republika má své zákony, svou kulturu a své pojetí rodiny. Pokud Brusel začne hodnotit, zda jsme „v dostatečné míře splnili“ genderové cíle, pak už nejde o unii svobodných států, ale o ideologickou kontrolu shora.

Jaký dopad může mít toto nařízení na děti a rodinu? Proč chce EU převzít na sebe odpovědnost „rodiče“ a zasahovat do osobního života dítěte?

Tento směr je největším zásahem do rodiny za poslední dekády.

Dítě není politický projekt. Potřebuje stabilitu, ochranu, vzor matky a otce. Evropská komise však místo posílení rodiny přebírá její roli – chce být „rodičem“, který rozhodne, co je pro dítě nejlepší. A to bez ohledu na to, co si myslí rodiče nebo lékaři.

To považuji za bezprecedentní útok na rodičovská práva a na samotný pojem dětství. Podpora sebeurčení u dětí bez hranic je popřením vývojové psychologie i zdravého rozumu.

Z pohledu zdravotní sestry, která pracuje s dětmi i dospívajícími, mohu říct, že mladí lidé často procházejí různými krizemi identity. Většina z nich se později sama stabilizuje, pokud dostanou čas, podporu a citlivé vedení, ne hormony a chirurgický zákrok.

Odebrat dětem tento prostor znamená připravit je o šanci vyrůst v harmonické osobnosti.

Co si myslíte o stále častějších případech detranzice mezi mladými osobami, které prošly chirurgickou a hormonální změnou pohlaví?

Roste počet lidí, kteří po letech litují své přeměny pohlaví. Mnozí mluví o psychickém tlaku, ideologické manipulaci a o tom, že jim nikdo nedal čas přemýšlet. Někteří byli sotva plnoletí, když podstoupili hormonální léčbu nebo operaci.

Tito lidé dnes trpí fyzickými následky i psychickou bolestí. Jsou často umlčováni, protože narušují „narrativ“ o štěstí po změně pohlaví.

To je pro mě naprosto nepřijatelné. Společnost, která umlčuje oběti vlastního experimentu, není tolerantní – je bezcitná.

Evropská strategie LGBTIQ+ 2026–2030 se tváří jako obrana práv menšin, ale ve skutečnosti otevírá dveře ideologii, která relativizuje biologii, ničí autoritu rodičů a podkopává medicínu.

Já podporuji rovnost, respekt a lidskou důstojnost každého člověka.

Ale odmítám politický diktát, který zaměňuje svobodu s indoktrinací.

O dětech nesmí rozhodovat úředníci ani aktivisté, ale rodiče a odborníci, kteří ctí fakta, zkušenost a přirozený vývoj.

Pokud ztratíme schopnost chránit děti před ideologií, ztratíme i budoucnost Evropy.

Děkujeme za rozhovor!