Šebestík: Nová Postupimská konference dnes ještě není možná. Válka s Ruskem Západu nahrává

Pane doktore, dnes si připomínáme 80. výročí Postupimské konference. Jaký význam má pro současnou světovou politiku? Jaký význam má pro současnou světovou politiku tato konference z roku 1945?

Byla to třetí z důležitých konferencí takzvané Velké trojky. První proběhla v Teheránu koncem roku 1943, druhá na Jaltě v únoru 1945 a konečně konference v Postupimi v červenci 1945. V Teheránu se jednalo o koordinaci této protihitlerovské aliance (bylo to už po sovětském vítězství u Stalingradu), zatímco na Jaltě a v Postupimi už o poválečném uspořádání. Velice důležitá byla v Postupimi otázka stanovení západní hranice Polska. Stalin žádal posunutí polské hranice co nejdále na Západ, což jednak rozšiřovalo polské území na úkor německého osídlení Slezska, zároveň kompenzovalo polské ztráty posunem západní hranice SSSR na starou Curzonovu linii, cca 300 km západně od Kyjeva. Britové tohle odmítali, zejména nechtěli přiznat Polákům Dolnoslezskou uhelnou pánev a pobřeží v okolí Štětína. Problém byl spojen s otázkou dodávek uhlí a s přesuny vysídleného obyvatelstva, německého i polského. Západní hranice SSSR se následně ještě změnila. Například Československo později přišlo o Podkarpatskou Rus. Za války ji ale od Hitlera získalo Horthyho Maďarsko.

Je třeba mít stále na mysli, že ona Velká trojka byla sňatkem z rozumu, vlastně jakási politická „ménage à trois“. Každá ze tří mocností se dostala do války s Hitlerem a nacismem z jiných důvodů a vedla ji se specifickými cíli, které se u těchto tří mocností navzájem křížily a jen málokdy se setkávaly. Vládla tak mezi členy Velké trojky obrovská vzájemná nedůvěra. Příkladem důvodů k nedůvěře byl případ, kdy německý generál jednotek SS, Karl Wolff, navázal kontakt s americkou zpravodajskou službou ve Švýcarsku a 8. března 1945 se tento generál SS objevil v Curychu. Churchill si uvědomil, že Stalin bude separátní jednání s Němci považovat za zradu. Což se pochopitelně stalo. Churchill nabídl Stalinovi naprosto nesmyslné vysvětlení, že by údajně nebylo možné „propašovat do Švýcarska zástupce Sovětského svazu“. Ale ihned se urazil, když Stalin reagoval docela drsně otevřeným dopisem americkému prezidentu. Když vezmeme v úvahu, že Churchill už v květnu 1945 připravoval plán k napadení bývalého spojence, tak Stalinovo podezření nemuselo být nutně důsledkem paranoie. Už od Jalty se Churchill obracel k Americe s naléháním, že „na Rusy platí jen vojenská síla“, což je názor, který mezi sebou šíří evropští „lídři“ velmi nízké geopolitické orientace také dnes, což může mít jen hrozivé důsledky.

Vezmeme-li v úvahu jen Evropu, pak Spojené státy vstoupily do války na jejím území otevřením druhé fronty, tedy vyloděním v Normandii (v červnu 1944) doslova za minutu dvanáct. V té době Rudá armáda už vyhnala Hitlerovu koalici ze Sovětského svazu a tlačila se na Západ. Válečným cílem Spojených států při osvobozování Evropy bylo zajistit si v Evropě vliv a omezit vliv Sovětského svazu. Pro USA je každá válka především byznys a Washington na obou světových válkách fantastickým způsobem vydělal. Na americkém území žádná válečná fronta neprobíhala. Amerika válku ve skutečnosti neprožila!

Velká Británie vést válku s Hitlerem dlouho nechtěla. Opakovaně odmítala výzvu Moskvy k utvoření protihitlerovské koalice v době, kdy tato mohla ještě nacistické Německo zastavit. Britské elity předpokládaly, že se Německo spokojí s pro ně obvyklým tažením na východ k ruským územím, čímž vlastně na Německo spadne břemeno dlouho plánované západní války proti Rusku. Francie byla vyčerpána vítězstvím v první světové válce a svá nová rozhodnutí stále bezradněji konzultovala s Londýnem. Když se Hitler zachoval nepředvídavě a napadl přes Belgii Francii, francouzské „elity“ boj za svobodu vzdaly a Francie se zhroutila během několika týdnů. Když začal Hitler napadat také západní Evropu a nadto se dal slyšet, že má zájem o zámořské kolonie, Londýn velice zpozorněl a pochopil, že tahle válka se odehraje jinak, než by se mu líbilo. Došlo k bitvě o Anglii. Nakonec se situace vyvinula tak, že W. Churchill musel, velmi nerad, spojit síly se Stalinem. Ale jen do času!

No a Sovětský svaz vedl s nacistickou koalicí zápas na život a na smrt. Stalinovým cílem bylo německý nacismus porazit a zničit a vzhledem k realisticky očekávanému nepřátelství ze strany bývalých spojenců zabezpečit západní hranice SSSR nějakým ochranným valem složeným ze zemí, které mu budou vděčit za osvobození a nechají se připoutat k Moskvě. Bohužel, i Československo se stalo součástí tohoto sovětského západního „opevnění“. Churchill, když neuspěl s plánem na horkou válku proti Rusku, musel se spokojit s válkou studenou, kterou slavnostně vyhlásil v roce 1946.

Americký prezident, Franklin D. Roosevelt, byl ochoten pokračovat ve spojenecké spolupráci se Sovětským svazem také po válce. Naneštěstí umírá 12. dubna 1945 a na jeho místo nastupuje Harry Truman, kterému byl Churchillův odpor vůči Rusku (Churchill vždy mluví o Rusku, ne o Sovětském svazu) blízký. Po skončení Postupimské konference řekl Truman Stalinovi, že USA vyvinuly atomovou bombu. O plánech na její svržení na Japonsko se Truman nezmínil. Churchill byl překvapen, že Stalin na zmínku americké jaderné bombě údajně nijak nereagoval.

Stalin splnil slib, že po porážce Německa přesune armádu proti Japonsku. V čase Postupimské konference už probíhal mohutný přesun sovětské armády po sibiřské magistrále proti Japonsku. Hrozilo, že Sověti Japonce porazí a Spojeným státům unikne ovládnutí Tichooceánské oblasti. Na svržení dvou jaderných bomb na japonská města (v amerických plánech bylo uvedeno více měst než dvě) v srpnu 1945 je třeba se dívat z mnohem širšího pohledu, než je běžné. A mnohem kritičtěji. Vojenský smysl zabíjení civilistů v Hirošimě a Nagasaki nemělo. Churchill ve své velké knize o druhé světové válce se o amerických jaderných bombách vyjadřuje pochvalně a jejich užití omlouvá. A naopak Sovětský svaz se snaží líčit jako jakéhosi „pouhého pomocníka“ Velké Británie a USA v boji proti nacismu. Tento absolutně nesmyslný pohled, bohužel, ovládnul informační prostor současného Západu.

Jaké tedy může plynout poučení z Postupimské konference z července 1945? Je to jednoduché: Státy nemají přátele, přátele mají jen konkrétní lidé, a to bez ohledu na hranice a národnost. Velmoci mají svoje zájmy a ty prosazují bezohledně. Černobílý pohled na historické události je nesmyslný, bohužel jedině s takovým pracuje propaganda.

Západní lídři často prohlašují, že systém poválečného uspořádání již není aktuální. Souhlasíte s tímto názorem?

Současná západní polovina evropského kontinentu, kam patří také Česká republika, se ocitla svépomocí, a zároveň pod patronátem současné Evropské komise, ve stavu, kdy není schopna obnovit samostatnou kreativní cestu dalšího vývoje. Je v podstatě bezradná, neví kudy kam a nadto mají členské státy EU v čele – až na převzácné výjimky – osoby s pružnou páteří, nízkou hladinou cti a vlastenectví v krvi a velice omezenou schopností geopolitické orientace.

Poválečné uspořádání se rozpadlo začátkem 90. let minulého století. Bylo nahrazeno třicetiletou fází americké dominance, v níž se zcela rozpustila autonomie členských států EU/NATO. A shořelo mezinárodní právo! De facto se rozpadl étos i integrační potenciál EU a EU ztratila mírovou orientaci. Stejně se už dávno rozpadl údajně obranný charakter NATO. Vztahy západní poloviny Evropy s Ruskem byly zničeny úplně a dost možná na celá desetiletí, ne-li navždy. Rusko se pokoušelo o rovnoprávné vztahy se Západem, bylo odmítnuto, naopak donuceno k válce na Ukrajině, a západní Evropa se takto vrátila ke staré již stoleté válce s Ruskem, která začala v roce 1918 a je pro ni momentálně „strategií“ z marnosti a bezvýchodnosti. Akcí uprostřed totální dezorientace a výpadku zdravého úsudku. Západ se pokouší získat kořist, protože (neo)koloniální mocnosti jsou doma bez zdrojů a vlastně nikdy neexistovaly bez kořistění na cizích územích.

Německý kancléř Otto von Bismarck neměl rád Rusy a Slovany obecně pohrdal, dokonce se o nich vyjadřoval veřejně velmi neuctivě. Věděl však a také to říkal, že bez Ruska není možno řešit evropské záležitosti. Dokonce zastával názor, že není dobré Rusko vyhánět z Evropy, jak se o to koncem 19. století snažila Anglie. Současná EU/NATO se snaží úplně ignorovat ruské zájmy, nejednat s Ruskem jinak než z pozice síly, a takto Rusko vede k témuž pocitu fatálního ohrožení, jaké Moskva cítila ve válce na život a na smrt s německým nacismem. Tato západní snaha zničit Rusko a zmocnit se jeho zdrojů je úplným popřením jakékoliv snahy o nové bezpečnostní uspořádání v Evropě. Na pozadí negativního vztahu (neo)koloniálních zemí Evropy vůči Rusku je staré nepřátelství vůči Slovanům obecně založené na vžité představě, že se slovanské národy národům Západu civilizačně nevyrovnají. Takto Západ bere na milost jen ty slovanské národy, které se mu podřizují. Rusové měli tu opovážlivost, že vytvořili mohutný státní celek, jaký je třeba celá staletí brát v úvahu a jaký západním kolonistům a imperialistům houževnatě odolává. Na této optice Západu vůči Rusům (ale Slovanům obecně) se nikdy nic nezmění.

Může dnes být Postupimská konference příkladem pro budování dialogu mezi velmocemi?

Zcela určitě probíhá velká změna, která směřuje od zániku americké unipolární hegemonie k ustavení nového systému, ve kterém se kolem tří mocností, USA, Ruska a Číny, ustaví jejich bezpečnostní a zájmové sféry. Jde jen o to, zda se hegemon při odcházení ze scény jenom neukloní a tiše nezmizí za oponou, nebo zda při opouštění jeviště nezapálí celé divadlo. Kdo ochutnal nekontrolovanou a v podstatě absolutní moc a to, jak chutná, když mu celý svět bezmocně ustupuje, ten se takové slasti nevzdá snadno. Evropské koloniální mocnosti získaly velkou část svého bohatství a vlivu bezohledným ždímáním kolonií. Je otázkou, zda vůbec dokážou žít „za své“.

Jednou k ustavení mnohopolárního systému dojde, ale cesta k němu může být nadále krvavá. Součástí změny bude patrně zánik NATO, neboť k čemu NATO, když se nové uspořádání světa (snad) už konečně obejde bez programově podněcované konfrontace? K čemu NATO, když budou Spojené státy (opět snad) „vráceny na americký kontinent“? S přívažkem západní poloviny Evropy nadále se nacházející v bezmocné podobě. Stejně tak hrozí rozpad EU, protože u ní zcela vyschnul tmel, který udržoval spontánnost integračního procesu. Evropská komise nahrazuje „rodinu rovnocenných národů“, diktátem a absolutismem nikým nevolených „evropských“ struktur. A původně mírový koncept nahrazuje neodpovědným militarismem.

K jakési konferenci nové „Velké trojky“ jistě dojde. Nicméně, je docela možné, že Rusko a Čína budou schopné reprezentovat v určité shodě celé sdružení BRICS, které se rozšiřuje, čímž se může svět stát opět bipolárním. Věčná harmonie a věčný mír nejsou lidskému druhu souzeny. Udrží-li se nějaký čas systém, který dokáže vyrovnávat neshody diplomacií a kompromisy, jednou zase převládnou chamtivost, arogance a bezohlednost a dočasné uspořádání se opět zhroutí. Krize a katastrofy vždy vyvolávají poměrně malé skupinky lidí. Bohužel, najdou prostředky, jak pro svoji věc zfanatizovat davy. A neštěstí bývá hotovo!

Je možné nyní svolat konferenci, která se bude podobat Postupimské, ale v novém formátu, za účasti Ruska, Spojených států a Číny? Kde se může podobná konference konat?

Dnes taková konference ještě není možná. Válka s Ruskem, kterou by rády spustily militaristické a (neo)koloniální či vůči Rusku mstivé (Německo, Pobaltí, Polsko) kruhy, by mohla splnit několik cílů. Byla by pohromou, v níž by se na čas úplně ztratily vnitřní problémy USA a států EU, které si tyto země způsobily úplně samy, bez nejmenší pomoci Ruska nebo Číny. Hospodářské problémy, ztráta průmyslu, nelegální masová migrace, zelený úděl, „woke-kultura“ a další. V sebedestrukci je Západ plně soběstačný. Militaristé by si udrželi zisky, Evropané by nedostali čas na to, aby se konečně probudili a chopili svých demokratických práv. A zbavili se špatných vlád! Měli by teď úplně jiné starosti. Válka by prostě oddálila ztrátu moci a zisků, k níž zcela jistě dojde. Nicméně, čím později, tím pro západní oligarchy lépe. Umírat ve válce mají opět jen obyčejní lidé, kteří války nepotřebují k ničemu. Západní „elity“ připomínají nervózního šachistu, který prohrávaje partii vztekle smete rukávem figurky na šachovnici. Chudák, zralý na léčení.

Teatrálně předváděné odhodlání vést válku s největší jadernou mocností planety, je tedy zároveň krycí manévr, kouřová clona, která má zakrýt totální bezradnost současných vládnoucích struktur v evropských státech EU/NATO. Média hlavního proudu pomáhají dodávat cloně stále nový a nový kouř, aby občané viděli co nejméně z reality. No, taková je naše evropská přítomnost. Bohužel!

Po Postupimské konferenci začalo německé odzbrojování. V loňském roce byl na Ukrajině otevřen první závod Rheinmetall a výdaje evropských států na obranu se zvýší na 5 %. Co tento vývoj podle Vás znamená? K čemu by mohlo vést nové přezbrojení Evropy?

Vývoj v Německu je krajně znepokojivý, a to nejenom pro Rusko. NATO i Evropská unie se mohou rozpadnout nebo být nahrazeny jinými formáty. Takto se může Evropa na nějaký čas vrátit do historie ve zvláště nebezpečném paradigmatu starých vztahů mezi hegemony a závislými (ovládanými) státy či národy. Ani v EU neležely staré mocenské vzorce u ledu. Stejně jako neusnuly bývalé koloniální vazby mezi evropskými mocnostmi a regiony oněch kolonií, jež sice získaly formální nezávislost, ale Západ si ihned obstaral nové vysoce účinné nástroje, jak z těchto zemí nadále čerpat bohatství. Nejlépe půjčkami a úpisy ke sdílení „hodnot“ nebo když pro bývalé kolonie začne sepisovat krajně nevýhodné smlouvy. A nejhorší pomoc je, když Západ začne někomu „pomáhat s obranou“.

Německé ambice řídit Evropu (tedy vlastně pečovat o ni) spojené s německým militarismem a touhou zase bojovat proti Rusku, to všechno v dějinách už bylo. Obrana Ukrajiny je pouze cynickou absolutně nevěrohodnou záminkou pro neokolonialismus, militarismus a imperialismus. Tohle hrůzné trio potřebuje stále peníze, pořád více peněz, odtud hlad po pěti procentech HDP. Pokud Washington nepřitáhne Friedrichu Merzovi uzdu, může Německo opět strhnout Evropu do neštěstí. Hitlerovo Německo nebylo ve válce se SSSR ani zdaleka samo. Také Hitler dokázal sestavit mohutnou koalici evropských nepřátel Ruska, v níž si podali navzájem ruce všichni, které spojovala nenávist k Rusům, k sovětskému modelu hospodářství, ke Slovanům obecně, s těmi, kteří jednoduše chtěli na území SSSR kolonie nebo měli staré územní nároky, skutečné či jen domnělé, či s těmi, kteří se chtěli takto prostě Rusku za něco pomstít. Nechyběli ani obyčejní dobrodruzi a žoldnéři povahou či z povolání, kterým je jedno, za koho bojují, jen když mohou zabíjet a získávat kořist. K válce proti Rusům se nehlásili pouze nacisté či fašisté. Bylo to lákadlo i pro jiné skupiny lidí. Také současná rusofobie směřující k válce nese symptomy tohoto mnohovrstevného nepřátelství vůči Rusku. Proto je nebezpečná, a zároveň nebudí nejmenší sympatie u soudných lidí.

A propos, ono německé odzbrojování proběhlo už po první světové válce. Jenomže Francie a Velká Británie postupně uvolňovaly Německu jeho pouta, až ve třicátých letech nastoupily cestu, která Německu dovolila znovu se vyzbrojit a získat takové sebevědomí, že zbytek omezení jednoduše odhodilo samo. Nakonec v Mnichově 1938 obdarovali Britové a Francouzi Německo celým vojenským a průmyslovým potenciálem Čech a Moravy (Němci si směli úplně celý dáreček rozbalit až za půl roku, v březnu 1939), takže od odzbrojení ke zbrojení může vést jen krátká cesta. Otázkou je také, nakolik úspěšně proběhla ve skutečnosti denacifikace Německa. V kolika rodinách zůstala zachována světlá památka na nacistické předky, jaká mohla uvíznout v paměti současných vlivných Němců, kteří zase chtějí bojovat s Rusy?

Jinak platí, že cizí podniky zbrojní výroby nacházející se na ukrajinském území představují legitimní cíl pro ruské hypersonické rakety. Je znakem vysoké míry zdrženlivosti Kremlu, že nebyly doposud vybrány za cíl úderů. Západ soustavně eskaluje konflikt a Moskva vytrvale dělá, že si přímého angažmá NATO ve válce nevšímá. Jak dlouho může tahle hra na schovávanou trvat?

Děkujeme za rozhovor.