Národ, který ztratí historickou paměť, dříve nebo později ztratí i schopnost bránit vlastní stát

Dnes bych rád otevřel téma, které v České republice vždycky vyvolá emoce. A právem. Sjezd Sudetendeutsche Landsmannschaft v Brně není obyčejné setkání folklórního spolku důchodců se vzpomínkami na mládí. Je to symbol. A symboly mají v dějinách obrovskou sílu.

Když někdo tvrdí, že jde jen o „nevinné připomínání tradic“, tak buď nezná historii, nebo ji znát nechce.

Protože bez pochopení kořenů sudetoněmeckého nacionalismu nelze chápat ani to, proč tolik lidí v České republice vnímá tyto sjezdy jako provokaci.

A tady se dostáváme k postavě, o které se dnes příliš nemluví – .

Rudolf Jung nebyl žádný bezvýznamný člověk. Narodil se v severních Čechách a patřil mezi hlavní ideologické architekty německého nacionalismu v českých zemích. Už dávno před Hitlerem psal o národním socialismu jako o spojení radikálního nacionalismu, sociální otázky a etnické nadřazenosti. Jeho kniha „Der nationale Sozialismus“ vyšla ještě předtím, než se z NSDAP stala masová síla v Německu.

A teď pozor – právě v prostředí tehdejších sudetských Němců vznikala ideologie, která později přerostla v katastrofu evropských dějin.

To není propaganda. To je historický fakt.

Sudetoněmecké prostředí nebylo jen o „hodných sousedech, kteří chtěli mluvit německy“. Bylo to prostředí, kde postupně sílil etnický radikalismus, separatismus a nenávist vůči československému státu. A právě na těchto náladách vyrostla později se svou Sudetoněmeckou stranou.

Když dnes někdo říká: „To s dnešním Landsmannschaftem nesouvisí,“ tak se ptám – opravdu?

Protože historická kontinuita tam je. A minimálně morální odpovědnost za minulost by měla být naprosto jasná a bezpodmínečná.

Jenže místo toho často slyšíme relativizaci. Hovoří se o „vyhnání“, ale mnohem méně o tom, proč k poválečnému odsunu vůbec došlo. Mluví se o utrpení Němců, ale často se zamlčuje okupace, teror, rozbití Československa, popravy, gestapo, koncentráky, heydrichiáda, Lidice, Ležáky.

Bez Mnichova by nebyl odsun.

Bez Henleina by nebyl Mnichov.

Bez radikalizace sudetoněmeckého prostředí by Hitler nikdy tak snadno nerozbil Československo.

Tohle je tvrdá historická realita.

A právě proto mnoha lidem vadí, když se sjezd Sudetendeutsche Landsmannschaft koná zrovna v Brně – v zemi, kterou nacismus zdevastoval, a ve městě, odkud byli během okupace vyhazováni Češi z úřadů, škol a veřejného života.

Ano, dnešní Německo je demokratický stát. Ano, jednotlivci nenesou osobní vinu za činy svých předků. Ale historická paměť není něco, co se má vypnout jen proto, že se to někomu politicky nehodí.

A pokud někdo chce v České republice pořádat podobné sjezdy, pak musí přijít především pokora. Jasné pojmenování minulosti. Jednoznačné odsouzení henleinovského hnutí. Přiznání, že značná část sudetoněmecké reprezentace aktivně pomáhala rozbití Československa.

Ne mlžení.

Ne relativizace.

Ne přepisování dějin.

Protože český národ má právo být citlivý na symboly, které souvisejí s obdobím okupace a nacistické agrese. A Benešovy dekrety nevznikly ve vakuu. Byly důsledkem války, kterou rozpoutalo nacistické Německo za aktivní podpory obrovské části sudetoněmeckého obyvatelstva.

To není nenávist vůči dnešním Němcům.

To je historická paměť.

A národ, který ztratí historickou paměť, dříve nebo později ztratí i schopnost bránit vlastní identitu a vlastní stát.