Kotrba: Vojáci NATO v Arktidě. Jsou tam, zmrzlí jako nanuk
Proroky a analytiky prověřuje čas. V lednu 2026 jsem psal první část analýzy výsměšně jsem problém, který tak rozčiluje Donalda Trumpa, že by anektoval Grónsko i Kanadu, odbyl větou v titulku, že tam zmrznou jako u Stalingradu. Budoucnost mi dala za pravdu. Největší kanadské arktické cvičení za 19 let na 69° severní šířky téměř zhatily mrazivé teploty. New York Times svou reportáž nadepsal výsměšně Na kanadském zmrzlém severu, s kanadskými zmrzlými vojáky.
Společné manévry Kanady, Spojených států, Belgie, Francie a Dánska NA‑NU 26 se konají od 14. února do 15. dubna převážně v Yellowknife poblíž Cambridgeského zálivu na jižním pobřeží ostrova Victoria v Severozápadních teritoriích. Operace Nanook-Nunalivut 2026 (Náš národ) zahrnuje vysazení 1 300 příslušníků kanadského vojenského personálu, z toho 820 vojáků a 200 vozidel. Dopravu zajišťují letouny LC-130H Hercules vybavené lyžemi a vrtulníky CH-147F Chinook. Varianta „F“ je speciálně uzpůsobena pro Kanadu s palivovými nádržemi s dlouhým doletem a digitální avionikou optimalizovanou pro extrémní magnetické a atmosférické podmínky vysoké Arktidy. Je to také první nasazení kanadských houfnic M777 ráže 155 mm severně od 60. rovnoběžky, s dělostřeleckými zkouškami a ostrými střelbami. Americké posádky, létající na letounech AH-64E Apache vybavených podvozkovými lyžemi a záchrannými moduly, prováděly noční údery.... 45. komando Královské námořní pěchoty obdrželo flotilu nových vysoce výkonných sněžných skútrů… pro rychlé reakce na severu.
Z cvičení se stala reality show o přežití, kde teploměr vítězí. Když je venku -60 °C, geopolitické ambice Ottawy se zmenšují...
Kanaďané postavili hangár pro vrtulníky, ale šetřili na vytápění. V důsledku toho byla vytápěna pouze část budovy bez vrat. Toto důmyslné inženýrské řešení vedlo k předvídatelnému výsledku: vrata se zablokovala ledem. A to bylo teprve -27 °C. Zamrzlé hangárové dveře značně zkomplikovaly operaci i kanadské vojenské ambice v Arktidě. Vrtulník Chinook, jehož systémy jsou dimenzovány na selhání při -40 °C, zůstal uzavřen ve své železné garáži, zatímco venku zuřila polární noc. Houfnice M777 nevystřelily: rozbitý rám, otáčení zničeno... Odpal z houfnic – poprvé tak daleko na severu – měl vyslat silný signál, že Kanada je připravena vést válku v Arktidě.
Většina západních zbraní je navržena pro evropské nebo blízkovýchodní podmínky. Pevnost materiálů a jejich tolerance, pružnost těsnění, maziva, paliva... Provozní teplota -30 °C pro Arktidu je nedostatečná.
Cvičení se povedlo, všichni ho chválili. Holky z oddělení pro styk s veřejností kanadské armády psaly o operaci jen v superlativech. „Operace demonstruje naši schopnost udržovat síly ve vysoké arktické oblasti za nejnáročnějších podmínek a testovat nové schopnosti ve spolupráci s místními partnery a spojenci.“ Tuleni byli nadšení. „Více než kdy jindy jsou naše schopnosti v Arktidě životně důležité pro naši suverenitu.“ Na webu, na Facebooku a na Instagramu. „Když trénujeme na chladné počasí, trénujeme na ty nejdrsnější podmínky.“ „Teploty pod bodem mrazu již nejsou překážkou; je to frontová linie, kterou jsou NATO a NORAD připraveny ovládnout.“ Fotografie ilustrovaly, jak „hlídky křižují tundru na sněžných skútrech...“ Spokojení byli i polární psi hlídky Sirius. Chyběla jen slova o nerozborném přátelství.
Když jsem v roce 2025 analyzoval vyvolané soupeření mezi NATO a Ruskem v oblasti Arktidy pro Armádní technický magazín ATM, kritizoval jsem dlouholeté „západní“ zaostávání. Vzniklé lhostejností odpovědných, nikoliv zaostalostí. V produkci ledoborců třídy Arc, specializovaných dronů a arktických hlídkových letounů. Ve výzkumu, vývoji a produkci nejen arktických zbraní, ale veškerého vybavení. Včetně prostředků těžké mobility, satelitních senzorů nad severním pólem, telekomunikačních pojítek, sonarů a radarů…
Všechny tyto nedostatky, „demokratickými“ americkými generály přehlížené, Trumpa přiměly k provokativním teatrálním prohlášením o anexi Kanady a Grónska. K výkřikům zoufalosti. Radarové síti DEW Line, která po celou studenou válku hlídala Ameriku před útokem sovětských interkontinentálních střel s jadernými hlavicemi a prostředkům protiponorkové ochrany v GIUK gap, skončila životnost a hrozí, že NORAD bude bez práce.
Dlouhodobě vnímám nepoužitelnost většiny „civilních“ ale i „rugged“ armádních zařízení v podmínkách, pro které nebyly navrženy: zbraní, vozidel, výstroje, počítačů, vysílaček. Proč? Protože nejsou dimenzovány pro extrémní mrazy, například vysokou kapacitou a vyhříváním nabíjecích baterií. Plasty, ze kterých jsou většinou vyrobeny, mění svou pevnost a pružnost v chladu. Součástky nejsou dimenzovány na kondenzaci a okamžité zmrznutí atmosférické vlhkosti při přechodu z klimatizovaného prostoru do terénu. Kdysi se takto zamlžovaly triedry. Pak někdo přišel s nápadem jejich utěsnění v argonové či dusíkové atmosféře.
Několik překážek je zásadních:
Omezená infrastruktura. Malý počet letišť, přístavů a silnic ztěžuje rychlý přesun vojsk nebo vybavení, zatímco tání permafrostu poškozuje základny a ranveje nepředvídatelným způsobem. VTOL letounů je málo a mají omezenou nosnost. Zároveň omezené satelitní pokrytí a nespolehlivá komunikace odřezávají vojáky od podpory i informací. Stačí výron sluneční plazmy, dopadající na Zemi a vytvářející polární záři. Obranné systémy proto potřebují vestavěné posílené a odolné zdroje energie, dodatečné palivo a alternativní navigaci k GNSS, aby mohly fungovat nezávisle bez stálých dodávek.
Naprostá většina dostupných západních technologií není navržena pro arktické podmínky. Teploty pod bodem mrazu až do -60 °C způsobují ztrátu kapacity baterií, tuhnutí maziv a křehnutí kovů i plastů, což vede k častým poruchám elektroniky, motorů a hydrauliky a vytváří další problémy. Plastové díly se lámou. Fenolové termosety jsou zaváty prachem historie, na sendviče s epoxidovými pryskyřicemi si nikdo nevzpomněl. Dobře tulením tukem promazaná kůže z tuleně je ponechána Inuitům, i když tvořila spolehlivý potah jejich kajaků po staletí. Z PET a dalších termoplastů vyfukované kontejnery praskají. Umělohmotná těsnění netěsní - křehnou a praskají, stejně jako hadice… Přírodní kaučuk byl zapomenut. Nejdou použít druky ani „standardní“ suché zipy, krusta navátého sněhu je zneschopňuje. Lišty picattiny a závěry na zbraních zamrzají. Ocelová pera praskají. Pérový bronz je muzejní raritou…Pocínovaný želený plech konzerv dostane mor, pokud už potraviny nejsou baleny jako MRE v pevném a mrazuvzdorném sendvičovém trojobalu polyolefin-hliník-polyester.
Když Rusko testovalo polární vybavení při zimním vojenském cvičení na pobřeží Moře Laptěvů v roce 2018, před jeho nasazením v Arktickém trojlístku, problémem švédských větrovek nebyl špičkový textilní materiál ani kvalitní izolační vrstva. Praskaly nitě ve švech… -35 °C, vítr 70 km/h.
Ovládání nástrojů a zbraní při extrémních teplotách je problematické. Tlačítka vysílaček, klávesy počítačů, spouště zbraní, táhla závěrů či zapínání oděvů a velikost klik nejsou ergonomicky přizpůsobeny silným rukavicím s omezenou hybností prstů (podobně musely být přizpůsobeny astronautům nástroje pro práci v kosmu)… Problematické pak může být třebas močení v terénu… Dotykové panely jsou v mrazu nepoužitelné. Ani sedadla původně „civilních“ vozidel nemají proporce na 8 cm silné arktické oblečení. Přitom armáda USA kdysi prováděla neuvěřitelně podrobný výzkum antropometrie a ergonomie, známý jako Dreyfussovy tabulky (The measure of man - human factors in design), kde toto vše je.
Nezmínil jsem výzkum nástrojů bioadaptace, jako jsou specializované peptidy MOTs a proteiny pro odolnost vojáků v chladu/při hypoxii… Rusové to vše nahrazují vodkou…
Bezpilotní letecké prostředky nejsou spolehlivé. Při extrémně nízkých teplotách konvenční baterie trpí prudkými ztrátami vytrvalosti, hromadění ledu ohrožuje vrtule a senzory a silný vítr a námraza omezují let. Maziva ložisek tuhnou. To vytváří potřeby specializovaných motorů, draků letadel, řešení odmrazování a konstrukci výkonové elektroniky, které zachovávají výkon i při extrémních teplotách.
Bezpilotní pozemní vozidla čelí svým vlastním omezením, jako je hluboký sníh, permafrost, omezená kapacita baterií a omezená mobilita pásových systémů. Hluboký panenský sníh vyžaduje široké pásy podobné horským rolbám. V nosnosti vojenských nákladních vozidel či platforem pro zbraňové systémy (až 30 tun užitečného nákladu) chybí. Prakticky neexistují funkční vznášedla ani tlačnou vrtulí poháněná vozidla s kombinovanými podvozky kolo-lyže. Přitom byly standardem při výzkumu Antarktidy na počátku 20. století.
Bezpilotní hladinové a podvodní systémy jsou nutné zejména pro průzkum a monitorování podmořských kabelů, ochranu perimetru přístavu či mapování a monitorování mořského dna s nižšími náklady a riziky než u plavidel s posádkou. Mohou sloužit jako ostraha - s radary, sonary, RGB i IR kamerami a pasivními akustickými přijímači a zároveň zajišťovat komunikační přenos po dobu týdnů nebo měsíců. Základním problémem návrhů je trvalá přítomnost slané vody se silnými korozivními vlastnostmi a rozdíl teplot nad hladinou a pod hladinou.
Potřeba prostorové konfigurace roje, navigace roje v prostoru a autonomie jeho rozhodování po identifikaci cílů jsou v pustině nezbytné, zejména když může být signál GNSS degradován geomagnetickými a atmosférickými elektrickými poruchami a vizuální reference jsou omezeny rovnoměrným sněhem, polární nocí, častou mlhou a vichřicemi. To zvyšuje poptávku po víceprvkových navigačních sadách, které kombinují vícekonstelační GNSS, „mesh“ spojení na malou vzdálenost a inerciální navigaci s vizuálními, radarovými a dokonce i nebeskými navigačními režimy s využitím umělé inteligence. Stařičký kompas s magnetickou střelkou mějte vždy s sebou, ale jsou místa, kde ani on nepomůže…
Válka na Ukrajině ukázala omezení manuálního provozu dronů FPV, které vyžadují velký počet pilotů a složité řízení frekvencí pro škálování případného rojového vzletu. Chybí odolné kapacitní datové linky. Varováním je, že Čína už dokázala vytvořit při poslední světelné šou na obloze pohybující se a proměňující se 3D strukturu (obraz draka) z 16 tisíc dronů. Pokud by každý z těchto dronů nesl místo LED světla jeden odjištěný ruční granát, takovému útoku „roje“ by nebyl schopen odolat ani New York.
Zpravodajství, dohled a průzkum ve všech oblastech, včetně vesmírného snímání a polárně optimalizovaných radarových a akustických sítí. Vesmírné systémy se stávají páteří arktického průzkumu a logistiky, tradiční geostacionární satelity však ve vysokých zeměpisných šířkách selhávají. Zoufale je třeba vybudování perzistentní arktické senzorické sítě se dvojího užití pro vojenské i civilní aplikace. Sice Kanada spolupracuje se společnostmi MDA Space a Telesat na vývoji vojenské satelitní komunikace přizpůsobené potřebám kanadských ozbrojených sil na severu a Evropa rozvíjí své vlastní úsilí prostřednictvím dohody ICEYE o posílení suverénních vesmírných schopností Švédska a dalších. Ale… Výsledky nejsou. Společný satelitní systém Northlink třinácti zemí (Kanada, Dánsko, Finsko, Francie, Německo, Maďarsko, Island, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko, Norsko, Švédsko a Spojené státy) pro komunikaci a navigaci ve vysokých zeměpisných šířkách je jen na papíře a v plenkách.
Energetická řešení odolná vůči extrémním mrazům, která umožňují rozptýlený a autonomní provoz ve velmi vysokých zeměpisných šířkách, de facto neexistují. Pro naftové či benzínové generátory použité v odlehlých oblastech vysokého severu není zajištěna kontinuální dodávka specializovaného „arktického“ paliva nebo rozptýlené depoty. Běžná letní nafta může tuhnout už kolem -7 °C až -10 °C, zatímco „standardní“ „zimní“ nafta na čerpacích stanicích (třída F) odolává teplotám do -20 °C. „Prémiové zimní směsi“ zvládnou teploty až do -35 °C. Pouze „atomová“ zimní nafta, destilovaná pro armádní hmotné rezervy Varšavské smlouvy pro případ jaderné války během války studené, tuhla až při -60 °C. Parafíny v palivu při -7 °C krystalizují a ucpávají palivový filtr, což způsobuje, že motor nelze nastartovat nebo zhasne. Norma pro motorovou naftu proto stanovuje parametr tzv. filtrovatelnost CFPP (Cold Filter Plugging Point). Znamená teplotu, při které dojde k ucpání studeného filtru… Kondenzovaná voda v palivu zvyšuje riziko zamrznutí a urychluje tvorbu krystalů parafínu. Benzín, pro který jsou dimenzovány „ekologické“ motory, vydrží teploty -40 °C, pokud v něm není MEŘO v množství větším než malém. Ale motory valné většiny vozidel jsou dimenzovány na „standardní“ nikoliv arktické podmínky… Použití benzínu a nafty v Arktidě navíc čelí odporu ekologů. Rusko pro extrémní použití vyrábí tzv. vícepalivové motory, se kterými takový problém není…
Elektrická energie je v Arktidě základním omezením. Existuje poptávka po generátorech pro trvalý provoz v extrémních podmínkách, po bateriích odolných vůči povětrnostním vlivům a funkčních i v mrazech, systémech přenosu energie a kompaktních, transportovatelných zdrojích. Cílem jsou odolné, škálovatelné a přenosné mikrosítě, které dokáží napájet systémy s vysokou spotřebou. Jen např. pulsní laser pro eliminaci dronů a raket o výkonu 400 kW má příkon o řád výše… Armáda by se měla zajímat zejména o silně pancéřované kompaktní jaderné reaktory přizpůsobené pro autonomní provoz a radionuklidové baterie s dostatečnou kapacitou pro kritické mise, jako jsou odlehlé radarové nebo sonarové stanice či radiomajáky. Rusko těmito znalostmi a zdroji disponuje už více než půl století. Arktická energetika ovlivňuje každou kategorii platforem...
Řízená životnost součástek je dalším problémem, se kterým se „západní“ spotřební společnost nezabývá, ale v Arktidě může být kritická. Staré pravidlo teorie systémů praví, že každý systém je tak spolehlivý, jak nejméně spolehlivá je jeho nejméně spolehlivá součást. Při kalkulaci optimálních nákladů výrobce hovoří o „střední době poruchy (opravy)“, maje na vědomí dvouletou záruční dobu ze zákona… „Optimalizace nákladů“ a omezenost trhu vede výrobce k hraničnímu dimenzování součástek tak, aby se po „záruční době“ nevyplatila oprava, ale zákazník pořídil „inovovaný“ nový výrobek. Ukažme si to na příkladu obyčejné „edisonovské“ žárovky. Klíčem k životnosti je síla skla (mechanická odolnost) a tloušťka wolframového vlákna (tepelná odolnost při žhavení). Čím tlustší vlákno, tím větší životnost, ale i menší svítivost nebo vyšší spotřeba proudu pro stejnou svítivost. Žárovky původně vyrobené pro vlaky nacistické Reichsbahn vydržely svítit při každodenním zapínání a vypínání padesát let, ale spotřebovávaly více proudu… (praktická zkušenost autora s německou žárovkou z roku 1940 na záchodě rodinné vily a experiment s její – sníženou – svítivostí při 170V). Při počtu vagónů a potřebě minimalizace výměny byl speciální design pochopitelný… Požadavek na toleranci nestability napětí a spolehlivost zásadně mění návrhovou logiku. Pro osvětlení polární stanice není třeba vyrábět více žárovek, je třeba vyrábět žárovky s maximální životností. Týká se počtu nabíjecích cyklů baterií, antikorozního obalu konzerv stejně jako ložiska či podrážek taktických bot.
Ukazuje se, že strategické soupeření s Ruskem a arktická suverenita není otázkou podpisu deklarace, devítitýdenního frajerského cvičení či PR ofenzívy, ale schopnosti nastartovat motor při -60 °C. A přežít.
