„Hrdinové UPA.“ Historik Šebestík o tom, jak Kyjev staví národní mýtus na masových vrazích
Zelenskyj minulý týden vydal dekret, na jehož základě ponese jedna z bojových jednotek Ozbrojených sil Ukrajiny čestné jméno „Hrdinové UPA“. Krátce předtím byly na Ukrajinu převezeny a se státními poctami pohřbeny ostatky Andrije Melnyka, jednoho z vůdců Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN), který během druhé světové války spolupracoval s nacistickém Německem. Diskutuje se také o možném návratu na Ukrajinu ostatků dalších ukrajinských nacionalistů, včetně Stepana Bandery a Symona Petljury.
Proč se Kyjev aktivně obrací k historickým postavám, které se poskvrnily spoluprací s nacisty, účastí na holocaustu a etnických čistkách?
Ukrajinská povstalecká armáda (UPA) a Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) jsou současným kyjevským režimem označovány za „jednotky národně osvobozeneckého boje“, a tudíž jejich vůdčí postavy kyjevský režim považuje za hrdiny. Oba druhy ocenění jsou nejenom hodně sporná, ale především neoprávněná. Národně osvobozenecký boj se vede buďto proti cizí okupaci nebo proti ozbrojeným složkám vládnoucího režimu, pokud tento brání národnostní menšině v jejím právu na sebeurčení. UPA a OUN, ale také na západní Ukrajině z ukrajinských dobrovolníků sestavené jednotky nacistické SS nevedly boj proti okupantům, ale ve většině případů bojovaly naopak na straně okupantů. A pokud ne přímo v rámci bojových akcí agresora, potom samostatně, ovšem s týmž cílem, jaký si v tomto případě kladlo nacistické Německo coby hlavní člen mohutné protisovětské (protiruské) evropské koalice, tedy zničit Sovětský svaz, porazit Rudou armádu, což znamenalo zabránit osvobození velké části Evropy, a podobně. A naopak to mělo pomoci ustavit nacismus a fašismus jako modely uspořádání na většině území evropského kontinentu. Toto je první vážný argument mluvící proti statutu „národně osvobozeneckého boje“ a také proti uznání „hrdinství“ těchto jednotek na Ukrajině.
Druhým argumentem, snad ještě závažnějším je skutečnost, že národně osvobozenecký boj nemůže směřovat proti civilnímu obyvatelstvu. Oběťmi bojů nemohou být bezbranní civilisté včetně dětí, žen a starých osob. Je legitimní, pokud by byl boj veden proti ozbrojeným složkám utlačovatelského státu. Zmíněné jednotky ukrajinských nacionalistů se ale podílely, a to velmi aktivně a mimořádně brutálně na masovém vraždění civilního obyvatelstva. Zabíjely desítky tisíc Poláků, Bělorusů, Rusů, ale i Ukrajince, kteří se šovinisty nesdíleli jejich cíle. Aktivně se podílely také na genocidě židovského etnika a k jejich obětem patřili i Češi žijící na Volyni. Zabíjení civilistů je absolutně neslučitelné se statutem národně osvobozeneckého boje a s uznáním hrdinství. A osoby, které se tohoto jednání dopouštěly nelze hodnotit jinak než jako válečné zločince. Což se v Norimberku i na dalších soudech s nacisty a fašisty také stalo. Na to se v EU zapomnělo?
Je zde ale ještě jeden faktor, který je zvláště pikantní, ovšem samozřejmě v tom úplně nejhorším slova smyslu. Ukrajinští nacionalisté se spojili či dokonce vstoupili do služeb režimu, k jehož hlavním plánům patřily rozsáhlé etnické čistky, a vedle nich také úsilí o zotročení těch lidí, kteří měli být z „praktických důvodů“ ušetřeni, neboť měli po válce sloužit „říši“. Jedním z etnik, které nacistické Německo odsoudilo k likvidaci, byly také slovanské národy, a to především ty obývající Východní Evropu, staré ruské země, tedy ten v německé optice vytoužený „Lebensraum“. Plány na „zásadní snížení počtu slovanských obyvatel“ Běloruska, Ruska a Ukrajiny předpokládaly likvidaci cca 30 miliónů osob. Kromě přímé fyzické likvidace měli být Slované podrobeni sterilizacím, trpět nedostatečnou výživou a co možná nejhoršími životními podmínkami. A měl být u nich podporován alkoholismus. Podobné metody používali bílí kolonisté vůči indiánům v Severní Americe. Také z Evropy zavlečené choroby. Tyto nacistické genocidní plány se samozřejmě týkaly také etnika vlastního příslušníkům UPA, OUN nebo 14. Granátnické divize SS, „Galicia“. Ukrajinci, kteří bojovali v řadách těchto oddílů, se přitom sami na civilním obyvatelstvu slovanských zemí dopouštěli přesně týchž zločinů, které mělo nacistické Německo v plánu nakonec provést i s nimi. Ostatně i R. Heydrich plánoval rychlé „vyčistění česko-moravského prostoru“ od slovanského obyvatelstva.
Ptáme-li se na to, jak tito ukrajinští nacionalisté asi uvažovali, pak si můžeme pomoci v podstatě i analogií z naší vlastní doby. Někteří lidé si prostě myslí, že když poslouží cizí moci, třeba i k záhubě vlastního národa, že oni sami tak nějak uniknou osudu svého národa a budou povýšeni. Stanou se příslušníky oné cizí moci, kterou považují za nadřazenou. Toto je dost možná samotný fundament jevu zvaného kolaborace s cizí mocí.
Proč se Západ zdržuje ostré kritiky podobných kroků Ukrajiny?
Onen Západ, který zde ale máme na mysli, je Západem vládnoucích struktur, jimiž jsou velké bankovní domy, korporace, výrobci a obchodníci se zbraněmi, naftoví a plynoví magnáti, velké farmaceutické společnosti, armádní špičky a podobně. Jsou to zkrátka PENÍZE, které fungují ve formě kryptokracie, představují skutečnou nikým nevolenou moc a nabízejí kariéru a zisky vybraným politikům, které si sami vychovávají, také špičkám v administrativě a technologických firmách, platí si reklamu, média, část umělecké i vědecké sféry, aktivisty, nevládní sektor a podobně. A také využívají elektronických prostředků k hlídání obyvatelstva a ke směrování jeho chování i myšlení.
PENÍZE, tato skutečná vládnoucí struktura Západu, věděla velmi dobře, skoro by se dalo říci, že nejlépe ze všech, jací lidé a jaké síly se krvavým pučem chopily vlády na Ukrajině. Ačkoliv reprezentanti této západní moci mluví, jak by o skutečném charakteru kyjevského režimu nevěděly vůbec nic, pravdou je, že vědí úplně všechno. Postupně s ním v podstatě srostly, a to takovým způsobem, že odříznout jedno znamená zahubit i druhé. Oním tmelem je nepochybně korupce. A právě proto, že vědí úplně všechno, tento režim podpořily. Hodí se jim pro udržení moci, vlivu, pro rozšíření zisků a pro maximální poškození Ruska. V žádném případě západní kryptokracie nepodporuje Ukrajinu a Ukrajince. Kdyby je podpořit chtěla, pak existoval jeden ohromný způsob, jak to udělat. Postavit se proti lidem chystajícím krvavý puč v Kyjevě a další zločiny, které nevyhnutelně musely následovat. To ale západní kryptokracie neučinila. Naopak, poskytla pučistům všestrannou pomoc. A ta pochopitelně následně vylučuje zveřejnění úplně všech faktů týkajících se kyjevského režimu, příčin války na Ukrajině i jejího samotného průběhu. Zde nic, zde ohromné mlčení. Absolutní nevšímavost ke všemu, co by narušilo důmyslně vymyšlený, ale úplně nelogický příběh pro občany. Občanům se západní vládnoucí struktury s ničím nesvěřily. Žádají ale po občanech naprostou podporu své politiky.
Kroky kyjevského režimu byly a zůstávají střeženým tajemstvím, o jehož ochranu se opírají vládnoucí struktury členských států a samotná Evropská komise především. Nicméně, kyjevský režim, který stojí a padá s podporou místních šovinistů, se průběžně dopouští skutků, které unikají na veřejnost dokonce i na Západě, kde je s maximálním úsilím blokován jakýkoliv ruský pohled na Ukrajinu, kyjevský režim, příčiny vedoucí ke konfliktu mezi Kyjevem a Donbasem a podobně. Vše je blokováno, oficiální propaganda Západu a Kyjeva má monopol na informace a nepřipustí ani prosáknutí na veřejnost objektivních názorů pocházejících od významných osobností dokonce na Západě. Celá řada významných politologů, ekonomů, sociologů, historiků a filozofů na Západě už opakovaně popsala kyjevský režim naprosto věrně a věrohodně. Stejně tak popsala skutečné příčiny a průběh války na Ukrajině. Západní vládnoucí struktury ale „jedou dál“ svůj nesmyslný příběh, dělají, že nevidí, co vidět nechtějí. Takže žádná ostrá kritika kyjevského režimu zatím z jejich strany přijít ani nemůže. Ty struktury by tak popřely samy sebe, musely by přiznat, že své národy i celou EU prostě jednoduše oklamaly, podvedly. Jednou k tomu ale dojde.
Lze postavit udržitelný a sjednocující národní mýtus na takových temných postavách, které jsou spojovány s kolaborací a válečnými zločiny? Jaká rizika v takovém přístupu vidíte?
Kyjevský režim se o to usilovně snaží, a pokud zůstane u moci ještě další léta, což bude skutečným neštěstím pro ukrajinský národ, potom bude v tomto úsilí pokračovat. Režim vsadil všechno v podstatě na jednu jedinou kartu, na sdílení rusofobie, revizionismu a revanšismu s několika vládnoucími elitami států evropského Západu i Východu a na protiruskou strategii části amerického „hlubokého státu“, která se snaží za každou cenu udržet americký imperialistický a neokoloniální diktát nad co největší částí planety v jeho současné podobě, tedy ignorovat posun světa od unipolárního NEPOŘÁDKU k systému mnohopolárnímu. Za tímto účelem si západoukrajinští nacionalisté vybrali tyto své „hrdiny“. Na ukrajinském území se přitom narodila spousta vynikajících osobností. Jen namátkou jsou to spisovatelé N. V. Gogol, Michail A. Bulgakov. Isaak Emmanuelovič Babel nebo jeden z nejlepších světových klavíristů, Vladimir Horowitz, přítel Sergeje Rachmaninova a Alexandra Skrjabina. Jenomže tyto osobnosti byly a zůstávají spjaty s ruskou kulturou, ruským jazykem nebo některou ruskou uměleckou školou. Když v USA žijící Horowitz po mnoha letech, v roce 1986, navštívil Moskvu, kde pořádal koncert, byl to pro něj, rodáka z Kyjeva, návrat domů a moskevské publikum při jeho produkci nevycházelo z dojetí nejenom hudebního ale i vlasteneckého. Potlesk nebral konce. Pro tyto Ukrajince neodříkající se spojení s ruskou identitou, která je provázela tisíc let, nebyl žádný problém skloubit ukrajinskou identitu s tou ruskou, tak jako pro většinu Moravanů není vůbec nic těžkého žít v obohacující symbióze moravanství s češství. Definoval je velmi přesně už J. A. Komenský. Přitom Morava má také svoji identitu i své vlastní dějiny, v nichž se Morava několikrát ocitala oddělena od Čech. A moravské dialekty se od českých liší. Vsadit vše na regionální odlišnosti a takto se vyříznout z většího národního, kulturního i jazykového celku, navíc majícího významné místo ve světě, ale neznamená nic jiného než se vzdát naprosté většiny své vlastní podstaty a začít stavět novou identitu na mnohem chudším základě. To je jedním slovem čirý nerozum. Ukrajinská, běloruská a ruská identita se navzájem nevylučují, nestojí proti sobě. Naopak jsou to řeky, které se slévají v mohutný veletok. V ničem se toto jejich „slévání“ nepodobá například německému převrstvování identity české, ke kterému v dějinách několikrát téměř docházelo.
Nicméně západoukrajinští nacionalisté právě úplné vytržení z ruské identity chtěli a tento proces nyní završují doslova zběsilou snahou zbavit se kompletně všeho ruského, a tím světového. Stávají se tedy z vlastní vůle mnohem menšími. Odřezávají si větev, na které sedí. A toto jejich jednání pochopitelně velice podporují všichni ti, kteří si nepřejí mít na východě Evropy sjednocený východoslovanský prostor, ale jen spory, konflikty, nepřátelství, nenávist, války. Je to jejich byznys! Ta vzájemná blízkost ukrajinské a ruské identity hraničící s totožností je samozřejmě pro ukrajinské nacionalisty velký problém. Odříznout se od „cizího“, s nímž národ nespojuje vůbec nic, ani jazyk a náboženství, by bylo pochopitelně tisíckrát snazší. Takto je třeba do procesu zapojit skutečnou nenávist vůči všemu ruskému až za hrob. Nenávist je onou energií, která by měla dokázat odříznout Ukrajince od Rusů a všeho ruského.
A propos, je zajímavé, že se kyjevský režim nehlásí také k Leonidu Iljiči Brežněvovi, tedy tomu politikovi, který zařídil v srpnu 1968 „bratrskou pomoc“ Československu ze strany pěti států Varšavské smlouvy, jíž se skončila historie Pražského jara. I Brežněv se totiž narodil na Ukrajině. Sám měl ale velký nepořádek ve vlastní národní identitě, neboť někdy uváděl v dotaznících, že je Ukrajinec, jindy byl Rus. No, nemají to Ukrajinci rozhodně jednoduché.
Současná ukrajinská identita je z velké části budována na popírání všeho ruského a na protikladu vůči Rusku („anti-Rusko“). Typickým příkladem je kniha druhého prezidenta Ukrajiny, Leonida Kučmy, „Ukrajina není Rusko“ (2003). Existují v dějinách jiné příklady budování národa, které je založeno převážně na popírání „cizího“?
Zde se právě nachází faktický a zároveň zásadní rozdíl mezi vlastenectvím, nacionalismem a šovinismem. Zatímco vlastenectví je výhradně pozitivním vztahem k vlastnímu národu a vyznačuje se respektem k národům jiným, tedy nepotřebuje žádné negativní vymezení se k některému „cizímu“ národu, potom nacionalismus, třebaže je pojem ze sémantického hlediska synonymní vůči vlastenectví, už přikládá ke vztahu k vlastnímu národu určité negativní chápání národů jiných. Nacionalismus si jakoby nevystačí s vlastní národní identitou. Potřebuji se o ní ujišťovat pomocí ošklivení si národů jiných. A konečně je zde šovinismus, který negativní vztah nacionalismu vůči jinému národu dovádí do extrému, kterým je pak otevřené nepřátelství, nenávist, dokonce potřeba příslušníky jiného národa pronásledovat, zotročit, zabíjet a podobně. Proto je charakteristika současného režimu v Kyjevě šovinistická.
Až do začátku 21. století, kdy si tradiční nepřátelé Ruska všimli znovu se probouzejícího západoukrajinského nacionalismu (jeho rodištěm je především Halič, region Lvova a některá další teritoria na západě Ukrajiny), svět, dokonce ani Evropané, nevnímali nejmenších rozdílů mezi Rusy a Ukrajinci. Teprve, když anglosaský Západ začal podporovat místní nacionalisty, aby se dostali k moci a takto pomohli Západu zahájit další z dlouhé série konfliktů s Ruskem, začala média hlavního proudu dělat mezi Ukrajinci a Rusy rozdíly. A to samozřejmě podle účelového vzorce: Ukrajinec je dobrý, Rus špatný. Takto se připravovalo jedno paradigma budoucího konfliktu na Ukrajině.
Západní ruská historická území, tedy Ukrajina, respektive Malorusko, představovala jedno ze dvou center, ve kterých se v 9. a 10. století rodil starý ruský stát. Tím druhým byl vedle Kyjeva Novgorod. Stejně jako téměř všechny feudální útvary raného středověku i ruský stát (Kyjevská Rus) prodělal fázi feudální rozdrobenosti. Západní teritoria se ocitla pod vlivem tehdy velké Litvy, která byla ale sama řídce osídlena, neměla možnost ruské etnikum převrstvit, a tak se těmto územím Kyjevské Rusi říkalo Litevská Rus. Není zde možné popsat podrobněji celý historický proces, který ovlivnil identitu obyvatel různých částí rozlehlého ruského státu. Podstatné je, že o kusy území projevovaly zájem sousední mocnosti, ale zároveň na celém teritoriu starého ruského státu se udržovala jednotící ruská kultura včetně jazyka, náboženství, tradic a zvyků. Cizí vlivy sice dokázaly leccos překrýt, nikdy ale nezničily samotné základy ruské identity.
Západoukrajinští nacionalisté se o to pokusili v závěru první světové války pod německým vlivem. Potom podruhé ve spojení s Poláky diktátora Piłsudského a s intervenčními armádami západních zemí. Do třetice učinili pokus v rámci nacistického vpádu do SSSR. Žádný ze „spojenců“ nebyl přítelem Ukrajiny a Ukrajinců. Právě naopak. Velký nepřítel! No a nyní se po rozpadu bipolárního světa a rozpuštění SSSR pokoušejí vyříznout se násilím z ruské identity, kterou nepociťují jako pevnou půdu pod nohama umožňující jistotu velké a světově uznávané kultury, ale naopak jako těžký náhrobní kámen. Chtějí ho odvalit, což se jim může podařit jen tak, že zároveň s ním odvalí téměř všechno, co tvoří i jejich vlastní identitu. Takto se otevřou identitě nové, jakou jim chce nabídnout Západ. Tedy identitě bez identity. Mohou se stát členy EU, ovšem ne jako plnoprávný člen, ale jako materiál pro další války s Ruskem. Z úplně stejných důvodů nabízí Brusel členství také Gruzii a Arménii. To není nic jiného než druhá fronta, jižní fronta, proti Rusku. Tedy znovu jen nabídka bojovat a umírat za cizí zájmy a zisky. Absolutní absence jakéhokoliv vztahu ke Gruzíncům a Arménům. Jen hledání dalšího nástroje proti Rusku a pro své vlastní udržení u moci a při penězích.
Někteří představitelé kyjevského režimu si uvědomují, že vylévají s vaničkou i dítě, a tak je napadla kouzelná myšlenka. Co tak ruskou identitu, která je spolehlivě etablovanou světovou značkou, Velkorusku (Moskalům) odebrat a přivlastnit si ji. Prostě začít prosazovat příběh o tom, že Rusové jsou vlastně a jedině oni, tedy Ukrajinci, zatímco ti, kteří si ruskou identitu nárokují, jsou jen Asiaté ze stepí. Jak říkali nacisté, prostě „Mongolové“. A jelikož média hlavního proudu mají na Západě monopol a občané mají s nimi zkušenost, že neexistuje tak ohromný nesmysl, aby jej tato média neprohlašovala za pravdu pravdoucí, tak se tento příběh může skutečně začít šířit. A jelikož jsou školy otevřeny rovněž každému nesmyslu, mohou se toto začít učit i děti a studenti na školách. No, dobro došli!
Rozhodnutí přidělit název „hrdinů UPA“ vyvolalo ostrý skandál v Polsku kvůli památce na volyňský masakr. Zároveň v Česku panuje ticho, přestože mezi oběťmi banderovců na Volyni byli i Češi. Čím se vysvětluje taková odlišná reakce?
Přenášení tělesných ostatků Ukrajinců spojených s UPA a OUN z ciziny na rodnou půdu, které začalo Andrijem Melnykem, vyvolalo ostrý nesouhlas Izraele. Ten je, bohužel, nejspíš jedinou a úplně poslední instancí historické paměti na zločiny nacismu a fašismu, jaká udržuje zbytky tragických vzpomínek i na Západě. Co se týká kyjevského režimu a Polska, pak zde platí přísloví o džbánu, jehož ucho se dlouhým nošením jednou utrhne. Mezi Poláky a Ukrajinci nebyly v dějinách nikdy idylické vztahy. Polská šlechta vlastnila na Ukrajině své velké statky a s místními lidmi jednala většinou hodně velkopansky. V rámci konfliktu Západu s Ruskem vedeného s využitím kyjevského režimu vysoké polské představitele a hlavní média v Polsku spojila se Zelenským jedině společná rusofobie, tedy společný zájem co nejvíce poškodit Rusko. Nejlépe je zničit. Žádné city v jejich častém objímání a celování (to je asi už nemoc unijních politiků) nebyly. Jen účel. Zelenského režim se opírá o šovinisty a musí je tudíž krmit nejenom podílem z oněch stovek miliard dolarů a eur plynoucích ze Západu, ale také odkazy k „hrdinům“ boje proti Rusům a Rusku. Je to svého druhu past, protože takto Zelenského režim odhaluje svoji podstatu i těm lidem v Evropě, kteří nejméně od roku 2014 (Majdan a Oděsa) žijí s hlavou zabořenou hodně hluboko v písku. Nevidí, neslyší, nechápou, zato „stojí na správné straně“.
Ale je velice dobře, že Polsko na adorování válečných zločinců zareagovalo, neboť jen takto se událost mohla dostat ke zrakům a sluchům občanů EU. Jinak by se to nepodařilo. S českou politickou reprezentací je už dlouho velká potíž. Předchozí Fialova vláda by zavrtala hlavu do písku ještě hlouběji, asi až na skalnaté podloží, nebo by dokonce možná i vyslala do Kyjeva delegaci. Vláda Babišova představuje pouze drobný úkrok stranou od svých předchůdců. Délka onoho kroku stranou, kroku slepičího, ale nestačí k tomu, aby se česká vláda vyslovila jasně proti takovýmto provokacím. Ostatně, nedokázala rozhodně odsoudit ani brněnský sjezd zástupců takzvaného „sudetoněmeckého krajanského spolku“. Je to prostě, řečeno tak trochu s Jaroslavem Haškem, skutečně „vláda hodně mírného, téměř neviditelného pokroku v mezích mantinelů Evropské komise a NATO“.
Děkujeme za rozhovor!
