Střední Evropa nezná mentalitu „civilizační nadřízenosti“. Členstvím v EU a NATO o to přicházíme

V tomto roce se připomíná 500. výročí zvolení Ferdinanda I. Habsburského českým králem a nástupu Habsburků na český trůn. Jak hodnotíte politický význam tohoto období v dějinách?

Ano, samozřejmě. Ferdinand Habsburský, který se narodil ve Španělsku v roce 1503 a byl mladším bratrem jednoho z nejvýznamnějších Habsburků, císaře Karla V., byl zvolen českou šlechtou za krále v říjnu 1526. A korunován králem českým byl v únoru následujícího roku. Jeho dědický nárok v českých zemích, který část šlechty zpochybňovala, se opíral o sňatkovou smlouvu uzavřenou v roce 1515 mezi císařem Maxmiliánem I. a tehdejším českým a uherským králem Vladislavem Jagellonským. Podle této smlouvy se Maxmiliánův vnuk Ferdinand měl stát manželem dcery krále Vladislava, Anny, sestry Ludvíka Jagellonského, který po otci zdědil českou korunu. Sňatek se o šest let později uskutečnil. Habsburkové byli vůbec mistry ve sňatkové politice. Podobným „sňatkovým způsobem“ se dostali k dědictví vévodů burgundských, když se právě zmíněný Maxmilián oženil s dědičkou tohoto vévodství, Marií Burgundskou, dcerou Karla Smělého (Charles le Téméraire). Takto spadlo Habsburkům do klína bohaté Nizozemí, i když se burgundská vévodkyně, Marie, brzy na to zabila pádem z koně. Samozřejmě Habsburkové zdědili nizozemské provincie i s revolucemi, které zde následovaly a které se staly problémem španělské větve Habsburků, následovníků Karla V.

Bylo by lákavé povědět více o spletitých cestách, jež přivedly pozdějšího římského krále a od roku 1556 i císaře, Ferdinanda I. Habsburského, na český trůn. Bohužel, to by si vyžádalo až příliš mnoho prostoru. V českých zemích se Ferdinandovi od počátku dostalo možnosti vládnout v obou hlavních zemích království, v Čechách a na Moravě, a stejně tak ve vedlejších zemích Koruny, jimiž byly obojí Lužice a Slezsko. V Uhrách měl Ferdinand situaci složitější. Byl sice i zde, v Prešpurku, v listopadu 1526 zvolen králem, ale měl u uherské šlechty mocného konkurenta v osobě sedmihradského vévody, Jana Zápolského, kterého podporovali osmanští Turci. Takže v Uhrách vládl Ferdinand jen nad částí země.

Pokud bychom chtěli hodnotit význam jeho vlády nad českými zeměmi a obecně v „dunajském prostoru“, ve kterém se pod jeho vlivem integrovaly rakouské země, dědičné země Českého království a část království Uher, pak se mu nesporně podařilo vytvořit základy pozdějšího pevného útvaru, který ale pod Habsburky spěl k absolutismu. Ferdinand si z rodného španělského prostředí přinesl silnou afinitu ke katolické víře a měl i jisté sklony k napodobení svého staršího bratra, Karla V. Na druhé straně přišel ale do Čech a na Moravu, kde stále ještě měla silný vliv zemská šlechta, a ta žádala po králi, kterého si sama zvolila, podíl na moci, stavovské svobody, ústupky. A Ferdinand I. byl nucen lavírovat mezi sklony k centralizaci a nutností vycházet se šlechtickými předáky. I když František Palacký završil své Dějiny národu českého rokem přijetí Ferdinanda I. za krále, přesto onen tradičně v dějinách popisovaný útisk českých zemí Habsburky nastal až o sto let později. Symbolicky po takzvané Bílé hoře 1620, „exekučně“ katem Mydlářem na Staroměstském náměstí v Praze roku 1621 (červen) a jaksi nakonec i „úředně“ od takzvaných Obnovených zřízení zemských pro Čechy 1627, pro Moravu 1628.

Co přinesla vláda Habsburků českým zemím z pohledu bezpečnosti, náboženství a kultury?

Dovolte nejprve kratičké shrnutí o Habsburském rodu a o jeho postupném pronikání do českých zemí. Ferdinand I. nebyl prvním Habsburkem, který se ocitl na českém trůnu. Do českých dějin zasáhl už habsburský hrabě Rudolf IV., který se narodil v roce 1218 a římským králem byl jako už Rudolf I. zvolen v roce 1273. Byl zvolen římským králem takzvanými kurfiřty, což byli volitelé římského krále v prostoru středověké římské říše. Volba padla na pouhého hraběte, který neměl za sebou žádné mohutné državy, ze kterých by mohl čerpat vlastní skutečnou moc, sílu a vliv. Oni kurfiřti v podstatě uvažovali podobně, jako uvažuje současná militaristická oligarchie na Západě, kdy si pro vysoké funkce nadnárodní a pro premiérská a prezidentská křesla vybírá osoby, jejichž jedinou kompetencí je ohromná touha po kariéře a jedinou kvalifikací vytrvalé putování z funkce do funkce.

Rakouskému hraběti, který se co do rozsahu moci nemohl absolutně měřit s českým králem, Přemyslem Otakarem II., se vize pomazání na římského krále nepochybně velice zamlouvala. Kurfiřti tedy zvolili jeho, aby nemuseli zvolit Přemysla Otakara II., který měl za sebou největší královskou doménu ve Střední Evropě. Přemysl Otakar II. v bitvě na Moravském poli roku 1278 u vesničky Suché Kruty (Dürnkrut) padl a Rudolf Habsburský se ocitl v pozici, kdy mohl ovlivnit osudy tohoto největšího státního útvaru Střední Evropy. Přenechal správu Čech Otovi Braniborskému (viz opera Bedřicha Smetany Braniboři v Čechách) a stejně tak i dohled nad následníkem českého trůnu, mladým Václavem II, pozdějším důstojným nástupcem svého otce. Země se v tomto mezidobí ocitla v podstatě v pozici kořisti. Rudolf Habsburský si dočasně ponechal správu na Moravě.

Dalším Habsburkem na českém trůnu byl král Ladislav Pohrobek. Ten se narodil v roce 1440, nejprve se stal králem v Uhrách, což bylo v roce 1444 (byly mu jen čtyři roky), zatímco na český trůn nastoupil v roce 1455 jako patnáctiletý. Neuměl česky, necítil se úplně dobře v zemi stále plné „kališníků“, ostatně i zemský správce, pozdější král Jiří z Poděbrad, byl vnímán jako husitský král. Ladislav Pohrobek, jak dokládá jeho přídomek, se narodil po smrti otce, jímž byl Albrecht II. Habsburský, který se rovněž stal nakrátko českým králem, a to už roku 1438 (od roku 1423 byl markrabím moravským). Jeho matkou byla Alžběta Lucemburská, dcera císaře Zikmunda, syna Karla IV. Ladislav Habsburský (Pohrobek) měl tedy v žilách lucemburskou krev a s ní i krev českých Přemyslovců, neboť Karlovou maminkou byla Eliška Přemyslovna, dcera již zmíněného krále Václava II. Ono to do sebe všechno docela hezky zapadá.

Vzhledem k tomu, že habsburská dynastie tak nějak provázela dějiny českých zemí skoro osm století, není možné hodnotit přínos nebo naopak škody, jež Habsburkové českým zemím způsobily nějak jednoznačně a v několika větách. Jisté je, že v době, kdy měly české země už krále a s ním vcelku konsolidované státoprávní uspořádání, tvořily takzvané rakouské země jen jakýsi soubor území, z nichž každé mělo svého vlastního feudála a vlastní uspořádání. Tato rozdrobenost rakouských zemí trvala až do roku 1411, kdy se uspořádaly ve tři jakési celky. První tvořily Korutany, Štýrsko a Krajina, druhý Rakousy nad Enží a pod Enží, a třetí byly Tyroly. Teprve římský císař Fridrich III. spojil ve svých rukou vládu nad všemi starorakouskými zeměmi.

Tyto země byly tedy rozdrobenými útvary, zatímco České království a Uherské království představovaly poměrně stabilizované útvary. Obě konsolidované země se staly skutečnou oporou habsburské moci. V Uhrách si ale šlechta udržela stavovské výsady déle než šlechta česká a moravská, což nakonec vyústilo v dualismus, tedy ve zrovnoprávnění uherské části monarchie s Vídní, což nebylo českým zemím umožněno. Sliboval to následník trůnu, arcivévoda František Ferdinand d´Este, kterého zabili v Sarajevu, a potom přicházel s křížkem hodně dlouho po funusu i poslední Habsburk na trůnu, Karel I. To už byl od něj ale vysloveně akt zoufalství.

Význam českých zemí později poklesl v důsledku ztráty obojí Lužice a později, až v 18. století, ztrátou Slezska. Přesto české země představovaly silnou hospodářskou a později průmyslovou základnu monarchie. Takto Habsburkové z českých zemí mnohem více těžili, než by do nich vkládali. Pravdou je, že absolutismus Marie-Terezie a jejího syna, Josefa II., s sebou přinášel také pozitivní a sociálně citlivější reformy. Na druhé straně vedl k centralizaci, a tím k posílení německého vlivu i jazyka, což zatlačovalo do pozadí neněmecké národní jazyky v Habsburské monarchii. Známá je rekatolizace spojená s vyhnáním velké části české a moravské šlechty a konfiskacemi jejího majetku po Bílé hoře. Z paměti snad ještě nevymizel úctyhodný zápas národních buditelů, díky kterému se český národ v Čechách, na Moravě a v části Slezska uchoval až do současnosti.

Zaznamenal jste změnu vnímání tohoto historického období v české společnosti? Kdo má podle Vás o to zájem?

Ano, mění se toho hodně. Obecně se opouští tradiční národní optika vycházející z dějinných zkušeností, a nahrazuje se optikou cizí, vůči které se Češi úspěšně bránili celé své dějiny. Revoltovali i proti Habsburkům, a nebylo to z nudy. To „nové progresívní mínění“ se skládá ze staršího německého substrátu, tedy vnímání českých zemí a českého národa německým pohledem, které je navíc aktuálně zasazeno do širšího rámce, jaký vyhovuje především úplně cizí anglosaské (nejenom) oligarchii. V tomto komplexu se vše české původní a autonomní považuje za přebytečné, nepotřebné, což má za následek dlouhodobý odklon od chápání hrozeb, které toto přináší pro samotnou existenci státu a národa. Proto se vytrácí respekt vůči všem historickým epochám, ve kterých si Češi bránili své zájmy proti tlaku svého okolí. Vše, čím Češi a Moravané vzdorovali cizím silám, má dnes záporné znaménko. Mám na mysli velkomoravský vzdor vůči Východofranské říši, husitské hnutí, obě stavovské revolty proti Habsburkům a další autonomní činy. Naopak, kde zůstávali Češi těmto cizím silám (s výjimkou SSSR) loajální, je hodnoceno vysoce pozitivně. Samotné národní obrození, které bylo heroickým dílem původně jen hrstky odhodlaných vlastenců, a které český národ převedlo bezpečně z 19. století do století dvacátého a uchovalo i pro naše časy, se dnes mnohými lidmi posuzuje jako „zbytečný vzdor vůči přijetí německé identity“. Tedy rozpuštění ve větším celku. Poznal jsem několik vysokoškolsky vzdělaných třicátníků, Čechů, kteří sami o sobě soudí, že jsou vlastně Němci, kteří jen nějakou shodou okolností mluví česky. Přijetí podobné optiky doslova bourá více než tisíc let české historie a naplňuje naopak vize všech nepřátel českého národa. Více než třetina území současného Německa byla v minulosti obývána slovanskými národy, které podlehly germanizaci. Naposledy jí podléhají Lužičtí Srbové. Takový měl být i osud Čechů a Moravanů. Proto je obzvláště nebezpečné, když vysoce postavené osoby české politiky podporují centralizaci EU spojenou s „vůdčí rolí Německa“, jaká se znovu projevuje revanšismem a militarismem, spolu s přijetím cizí měny, eura, s odbouráním práva veta při hlasování v EU a podobě. Tito „politici“ a občané zbavení národních kořenů se navzájem doplňují.

Chtěl bych jen dodat, že Střední Evropa a s ní i Evropa Jihovýchodní nejsou Západ. A to je navzdory rozšířenému opačnému mínění, jejich velké pozitivum. Národy Střední a Jihovýchodní Evropy tvoří svébytný kulturní prostor. Habsburkové nebyli první, kdo se v něm ujal role integrace „dunajského“ prostoru. Začali jej velkomoravští panovníci, po kterých následovali přemyslovští králové, jejichž odkazu se ujali Lucemburkové s Přemyslovci spříznění rodem. Díla se nakrátko chopili také Jagellonci. Habsburkové ale dokázali tento prostor udržet v jakési politické jednotě skutečně nejdéle. Ono pozitivum spočívající ve faktu, že evropský střed a jihovýchod nepatří k Západu, spočívá konkrétně u malých slovanských národů v absenci kolonialismu a imperialismu, které jsou fundamentem evropského Západu, ze kterého později vyrostly Spojené státy americké. Díky tomu, že Slované Střední a Jihovýchodní Evropy v celém novověku existovali takřka výhradně uvnitř cizích impérií (Habsburská říše, Osmanská říše), to z nich utvořilo národy úplně jiné mentality a úplně odlišných zájmů, než jaké převládají zejména u oligarchických „elit“ Západu. Chybí zde tradice koloniálního ovládání jiných národů a imperiálního kořistění v jiných zemích. Chybí prostě mentalita „civilizační nadřazenosti“. To jsou veliká pozitiva, o jaká ale členstvím v EU a NATO přicházíme.

V roce 2018 se 42 % Čechů domnívalo, že pokud by nezanikla monarchie, měli by se lépe. Zjistil to průzkum SC and C pro Český rozhlas. Co si o tom výsledku myslíte Vy?

Možná bylo už koncem 19. století docela rozumným řešením to, o co se národní buditelé snažili a co byl Čechům i několikrát jen nesměle a neurčitě přislíbeno různými členy habsburského rodu, tedy federalizace monarchie na bázi rovnoprávného soužití všech národů monarchie. Jenomže Vídeň se bála slovanské většiny ve své části impéria, a Budapešť se bála Slováků, Rumunů, Srbů, Chorvatů, tedy zase těch národů, které ovládala. A tak se monarchie nefederalizovala. Rozpadla se v důsledku prohrané války a nahromadění sporů. Také Evropská komise chce sama ovládat jiné, takže i ona, tedy celá EU, nejspíš spěje k logickému konci.
Ono to souvisí s tím, co jsem odpověděl na předchozí otázku. Veřejný prostor, zejména politický, mediální, reklamní, ale i ten na mnoha školách, je zahlcen vším, co není ani trochu vlastenecké, co se vůbec neváže k národním dějinám, k velkým osobnostem, národní literatuře, malířství, hudbě. Vlastenectví není v módě. Problém ale nespočívá v tom, jakou státní formu ten který národ přijme, ale nakolik si dokáže uhájit co nejvyšší míru možné nezávislosti na cizích impériích. A to by měl být hlavní úkol politických reprezentací.

Prezident Petr Pavel na neformálním setkání Českého královského institutu prohlásil, že by neměl problém s přeměnou Česka v konstituční monarchii. Dodal, že by se tomu nebránil, pokud by to byla vůle lidí a pokud bychom měli mít v ČR přímého následníka. Jak tento prezidentův výrok vnímáte?

To, co Petr Pavel prohlašuje a činí, jsa obklopen „přáteli po boku“, zapadá jedno vedle druhého jako kaménky do dobře čitelné mozaiky, jakou mohou mít před očima úplně všichni občané České republiky, pokud by byli ochotni se na ten obrázek podívat. Petr Pavel a lidé stojící za ním (či nad ním) reprezentuje v úplně transparentní podobě přesně to, co se začalo vinout českou společností v podstatě okamžitě po listopadu 1989, ale co si doposud žádný člověk umístěný v nějaké politické funkci nedovolil před veřejností odkrýt s tak neuvěřitelnou prostoduchostí. Nejedná se totiž o nic jiného než o pokus definitivně vyřešit T. G. Masarykem nastolenou „českou otázku“, a to úplným rozpuštěním jejího smyslu, a s ním i státu a národa, celých jeho dějin, tradic i budoucnosti v úplně cizím projektu, jaký k českému státu a národu (ale ani k jiným státům a národům) necítí ani ten nejmenší respekt. Kroky Petra Pavla jako je podpora nové německé hegemonie v Evropě, nejenom německého militarismu obsahujícího zřetelné stopy revanšismu za porážku ve druhé světové válce, vedle toho centralizace Evropské unie pod německým vedením, ztráta práva veta pro členské státy při hlasování v EU, vítání sudetoněmeckého krajanského spolku na moravském území v Brně doplněné jednáním s bavorským premiérem, který nároky takzvaných sudetských Němců vůči ČR podporuje, to samo o sobě jako portrét Petra Pavla a jeho okolí vybarvený nejhustším možným nánosem barev bohatě dostačuje. Už jen slepec z přesvědčení nevidí!

A připočteme-li k tomu současnou „jeho“ úvahu o tom, že by bylo možné završit odbourání odkazu První republiky československé opětovným pozváním Habsburků na český trůn, to je už snad jako bonus. Petr Pavel samozřejmě takovýto krok coby „likvidaci odkazu První republiky“ nechápe. Naopak, je dost možné, že soudí, že v odkazu T. G. Masaryka naopak pokračuje. Československá první republika ovšem skoncovala nejenom s nároky Habsburků na český trůn a s monarchií jako takovou, ale postoupila ještě o krok dál, když zrušila šlechtické výsady i s tituly. Vzhledem k tomu, že Petr Pavel v listopadu 2023 jednal také se zástupcem Lichtenštejnského rodu, který se snaží v ČR prolomit takzvané Benešovy dekrety, zdá se, že lidé, kteří Petru Pavlovi radí, usoudili, že by bylo vhodné opřít se při rozpouštění státu a národa v cizím projektu také o šlechtické rody.

V současné době se na české veřejné scéně nápadně angažuje příslušník jiného šlechtického rodu, Jiří Jan Lobkowicz, finančník narozený ve Švýcarsku a bývalý europoslanec. Jak Lichtenštejnové, tak i Lobkowiczové sehráli v českých dějinách významné role. Jejich nejvýše postavení členové ale ve vypjatých chvílích českých národních dějin hájili zájmy Habsburského rodu (a své). Vzhledem k současné aktivizaci šlechtické karty Petrem Pavlem by bylo docela prospěšné věnovat se někdy rolím různých šlechtických rodů především v epoše stavovského povstání 1618 – 1620 a během následné rekatolizace a takzvaných „Pobělohorských konfiskací“. Tehdejší představitel například Lichtenštejnského rodu, Karel I. z Lichtenštejna, se stal největším nabyvatelem konfiskovaných majetků, ze kterých si především na Moravě, ale i v Čechách vybudoval velké pozemkové impérium. Také Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkowicz, který byl pro habsburského císaře vždy velkou oporou, získal z pobělohorských konfiskací nemalý díl. Samozřejmě, profitoval na majetcích vyhnané české a moravské šlechty také Albrecht z Valdštejna. Ovšem s příslušníky tohoto rodu Petr Pavel, nakolik je nám známo, alespoň zatím nejednal.

Děkujeme za rozhovor!