Šichtařová: Zastropování cen energií ekonomický problém pouze zamaskuje. Náklady se přesunou jinam

Opakovaně jste upozorňovala na to, že vysoké ceny energií snižují konkurenceschopnost místních průmyslových podniků a odrazují investory, kteří přesouvají své závody na jiné trhy. Příkladem je přesun výroby traktorů Zetor do Indie. Proč podle Vás vláda nebije na poplach kvůli vysokým cenám energií v průmyslu?

Jak jsem prostředí politiky poznala, došla jsem k názoru, že vládu to vlastně vůbec nezajímá. Anebo ještě lépe řečeno: Zajímá jí to jen potud, pokud to může negativně ovlivnit veřejné mínění, a tedy ohrozit příští zvolení. Ministři žijí v utkvělé představě, že jediné, co lidi zajímá, je „levné bydlení“, případně podobný typ témat, a tak tato hesla stále papouškují. Že by snad opravdu chtěli řešit skutečné problémy české ekonomiky, které nejsou zabalitelné do takových laciných hesel, to je naivní představa.

Podle ministra průmyslu Karla Havlíčka vláda připravuje opatření k zastropování cen energií. Budou však použita pouze v krajním případě. Dlouhodobě se stavíte proti umělé regulaci cen. Jaké hrozby v tom vidíte? Jak by takový krok mohl zatížit státní rozpočet?

Zastropování cen energií je jeden z nejhloupějších způsobů, jak na energetickou krizi reagovat. Je to především politické divadlo, jehož smyslem je vyvolat dojem, že vláda něco dělá. Ekonomický problém ale neřeší. Pouze ho zamaskuje. Základní ekonomický princip je velmi jednoduchý: Cena není příčinou nedostatku. Cena je informací o nedostatku. Pokud energie zdražují kvůli omezené nabídce, drahým surovinám nebo geopolitickému napětí, jejich administrativní zlevnění nevyrobí ani jedinou megawatthodinu elektřiny navíc. Nezvýší dodávky plynu, nepostaví novou elektrárnu a nesníží výrobní náklady. Cenový strop pouze způsobí, že skutečná cena přestane být vidět. Náklady ale nezmizí. Jen se přesunou jinam.

Představme si, že tržní cena energie je 100 korun a vláda nařídí, že se smí prodávat maximálně za 80 korun. Kam zmizí zbývajících 20 korun? Nikam. Někdo je musí zaplatit. Buď stát, tedy daňoví poplatníci, nebo výrobce či obchodník, kterému vláda nařídí prodávat pod tržní cenou. V takovém případě ovšem oslabuje jeho motivaci dodávat na trh další energii. V krajním případě může výsledkem být omezení nabídky, odchod některých dodavatelů nebo nedostatek. Takže v situaci, kdy je energie nedostatek, vláda uměle snižuje její cenu, čímž podporuje spotřebu a současně může odrazovat od rozšiřování nabídky. Dělá tedy přesný opak toho, co by ekonomika potřebovala.

Pokud stát rozdíl mezi tržní a zastropovanou cenou dodavatelům kompenzuje, vzniká přímý výdaj státního rozpočtu. Jeho výše závisí na rozdílu cen a množství dotované energie. Čím vyšší tržní ceny a čím větší spotřeba, tím dražší opatření. Při dlouhodobé energetické krizi mohou náklady dosahovat desítek miliard korun.

Pokud vláda tvrdí, že zastropování nebude mít žádný dopad na rozpočet, pak se musíme ptát, na koho náklady přenese. Protože někdo je ponese vždy. A i když se neobjeví jako přímý rozpočtový výdaj, mohou se projevit nižšími investicemi, omezením nabídky, nižšími daňovými příjmy nebo potřebou pozdějších státních zásahů.

Zastropování cen není zlevnění energie. Je to pouze změna způsobu, jakým za ni zaplatíme. Místo na faktuře ji můžeme zaplatit prostřednictvím daní, státního dluhu nebo zhoršené dostupnosti. Navíc cenové stropy ničí jednu ze základních funkcí trhu. Vysoká cena vysílá spotřebitelům signál, že je vhodné šetřit, a výrobcům signál, že se vyplatí investovat do zvýšení nabídky. Když tento signál administrativně odstraníme, narušíme oba přirozené mechanismy, které pomáhají nedostatek postupně překonat.

A pokud chce vláda domácnostem a firmám skutečně ulevit, nabízí se mnohem přímočařejší cesta: snížit daňové a regulatorní zatížení energií. Tím lze snížit konečnou cenu, aniž bychom výrobcům přikazovali prodávat pod cenou. Samozřejmě i snížení daní má rozpočtový dopad. Rozdíl je ale zásadní: stát se vzdá části vlastních příjmů, místo aby deformoval cenový mechanismus a vytvářel další nároky na veřejné finance.

Především bychom se ale měli ptát, proč jsou energie v Evropě tak drahé a jak odstranit překážky jejich levnější výroby a dostupnosti. Bez toho budeme pouze donekonečna řešit důsledky místo příčin. A příčinou je zelená ideologie.

Takže když to shrnu, zastropování cen je mimořádně špatný nápad. Vláda tím může získat několik politických bodů, ale ekonomice nepomůže. Energie nezlevní tím, že politik zakáže napsat na fakturu jejich skutečnou cenu.

Jaká alternativní systémová řešení pro ceny energií byste navrhla na podporu místního průmyslu? Jaký časový rámec by tato řešení vyžadovala?

Však už jsem to popsala v předešlé odpovědi. Měli bychom snížit zdanění energií. To v první řadě, a to jde udělat obratem.

Kdybych chtěla jít dál a reagovat systémově, pak by to už bylo zdlouhavější, zato by to fungovalo skvěle: zrušení emisních povolenek, odchod z lipské burzy, návrat k levným energiím z východu.

Děkujeme za rozhovor!