Šebestík k výročí okupace: Německo znovu směřuje k upevnění a rozšíření vlivu v Evropě
Premiér Babiš se v úterý setkal s kancléřem Merzem v Berlíně a projednal s ním spolupráci v rámci Visegrádské čtyřky. Server Politico uvádí, že Merz chtěl Babiše odradit od toho, aby „příliš zaplul do tábora Orbán-Fico“. V čem tady spočívá zájem Německa?
Státy Střední Evropy nejsou v plném slova smyslu součástí Západu, neboť ten tvoří Spojené státy za Oceánem a bývalé koloniální mocnosti západní Evropy plus tradičně expanzívní Německo, které se současně cítí být ovšem dominantní silou také Střední Evropy. Každé zformování středoevropského prostoru bez Německa Němci, tedy jak Merz tak i von der Leyenová, pociťují jako ohrožení této německé dominance. Toto je první paradigma.
Tím druhým a souvisejícím s prvním je skutečnost, že země Střední Evropy jednak skutečně představují svébytný kulturní a historický prostor, hlavně však nemají koloniální minulost, tedy ani imperiální ambice a mentalitu, takže agresívní politika USA, Velké Británie a některých dalších zemí Západu jim skutečně není vlastní. A není jim pochopitelně vlastní ani periodicky se probouzející německý revanšismus, který se dokonce, jak se zdá, opírá o nedostatečně provedenou denacifikaci Německa (hlavně ve třech západních zónách) po jeho porážce ve válce.
Aktuálně postupuje Německo přesně opačným směrem, než by si přáli rozumní lidé v Maďarsku a na Slovensku. Německo tedy znovu směřuje k upevnění a rozšíření vlivu v Evropě, a to především opět tradičním směrem do středu kontinentu. České a německé zájmy se zde ve skutečnosti naprosto rozcházejí, stejně jako se rozcházejí zájmy Střední Evropy a evropského nebo amerického Západu zvyklého bohatnout a těžit z ovládaných zemí a národů. Západ ve skutečnosti neumí a ani nechce „žít za své“.
Dne 15. března si bude Česká republika připomínat výročí nacistické okupace. Ustoupí tentokrát Česko a Morava vůli německého kancléře? Bude Německo vnímat Českou republiku jako rovnocenného partnera?
Německo nikdy nevnímalo české země jako rovnocenného partnera. Kdo si přečte soukromou nebo úřední korespondenci mnohých německých osobností 18. nebo 19. století (o epoše nacistické okupace ani nemluvě), tak se v ní setkává s projevy neúcty, často pohrdání. Výjimky typu filozofa J. G. Herdera citlivě a s porozuměním hodnotícího slovanské národy sice existovaly a bylo jich dost, ale pravidlem bylo spíše negativní vnímání. V Brně mezi oběma válkami působící německý historik, Berthold Bretholz, napsal dějiny Moravy i dějiny Brna jako by se jednalo o německé území německé kultury a německého jazyka. Skoro jako by si tamního slovanského (moravského) obyvatelstva ani nevšiml.
O tom, jak budou Čechy, Morava a Slezsko reagovat na německého kancléře, Merze, bohužel záleží na politické reprezentaci a na médiích hlavního proudu. Andrej Babiš rozhodně není osobou schopnou a ochotnou k nekompromisnímu postoji vůči cizímu tlaku, ať přichází z Evropské komise nebo z Berlína či z Washingtonu. Český národ by se ale měl vrátit k vnímání národních dějin v kontextu minimálně dějin Evropy a začít si je opět pamatovat tak, jak skutečně proběhly, neboť kdo si nepamatuje vlastní dějiny, je nucen si je opakovat.
Ve vztahu k 15. březnu 1939 je ale třeba říci to, na co se cudně zapomíná, a sice že Brity, Francouzy a Italy dojednané předání českého pohraničí Hitlerovi na podzim 1938 bylo učiněno s vědomím toho, že si do bezbranné země („město“ se strženými hradbami) může Hitler přijít kdykoliv pro „zbytek“, tedy hlavně pro nemalý arzenál zbraní, pro českou a moravsko-slezskou průmyslovou výrobu, uhlí, další suroviny a pro kvalifikovanou pracovní sílu, díky čemu vlastně Německo dokončí vyzbrojení a může jít do války. Jenže dvě západní demokracie, které neprotestovaly ani proti anšlusu Rakouska, počítaly s tím, že se nacistické Německo prostě spokojí s Drang nach Osten ve směru na SSSR. Ostatně válka evropského Západu proti Rusku trvala od bolševické revoluce 1917 nepřetržitě.
Proč mainstream věnuje nacistické okupaci mnohem menší pozornost než událostem z roku 1948? Čím si vysvětlujete tuto selektivitu paměti Čechů?
Tato selektivita a s ní spojený pověstný dvojí metr posuzování věcí jsou součástí převýchovy obyvatelstva k myšlení a jednání, jaké vyhovují vládnoucím oligarchickým strukturám Západu v jejich více než stoleté válce za ovládnutí ruských zdrojů. Německu má být odpuštěno, jak by se nic nestalo a jak by německý nacismus neplánoval český národ dílem poněmčit, dílem zotročit, dílem vystěhovat a dílem (asi tím největším) postupně vyhladit.
Naproti tomu takzvaná „ruská okupace“ v roce 1968 (ve skutečnosti okupace pěti státy Varšavské smlouvy včetně 15 republik SSSR nařízená sovětským politikem narozeným na Ukrajině, Brežněvem) je líčena jako větší hrůza, než byla okupace nacistická se 350 000 oběťmi včetně obětí koncentračních táborů, se seřadišti k transportům židovského obyvatelstva do nich, nočními raziemi v bytech, výslechy spojenými s brutálním mučením (viz Kounicovy koleje v Brně, Petschkův palác v Praze), popravami jako na běžícím pásu v mučírnách ústředen gestapa v Praze, Brně i na dalších místech. Nacisté posílali rodinám zavražděných dokonce faktury za věznění a popravy! Němečtí nacisté zavraždili takové osobnosti české kultury, jakými byli Vladislav Vančura, Josef Čapek, Karel Poláček, Julius Fučík a mnozí další. Jiné věznili v koncentračních táborech jako dirigenta Karla Ančerla, cembalistku Zuzanu Růžičkovou, spisovatele Arnošta Lustiga a opět mnoho dalších vynikajících osobností. Zapomenuto? Negativní pozornost přesměrována od Němců na Rusy?
V mediálním prostoru Západu vítězí absolutně západní propaganda. Vámi zmíněným rokem 1948, kterým se v Československu dostali k moci komunisté (ovšem vyhráli v roce 1946 regulérně volby s 2 205 697 hlasy, o milión hlasů více než druhá politická strana v pořadí, ČSNS), se měla uzavřít každá pozitivní vzpomínka na osvobození převážně Rudou armádou z května 1945. Komu nestačil k zapomenutí na osvobození Sověty rok 1948, a zůstával nepochopitelně vděčný za to, že se přežil, ten měl zapomenout aspoň v roce 1968. A ti nejzatvrzelejší pamětníci, kteří se díky osvobození převážně Sověty vůbec narodili, měli na osvobození zapomenout alespoň po roce 1989. Nové myšlení posilované vymíráním pamětníků a nezájmem školství o dějiny se mělo prostě ustálit na vzorci: Ze Západu jen dobré, z Východu jedině špatné. No a na tomto principu pracuje mediální mainstream stále.
Babiš po setkání s Merzem prohlásil, že Visegrádská čtyřka v současné době nefunguje kvůli napětí mezi Polskem a Maďarskem. Souhlasíte s tím?
Nevím, co měl Andrej Babiš na mysli „napětím mezi Polskem a Maďarskem“, ale skutečností je, že Polsko je součástí Střední Evropy jen zdánlivě. Historicky a politicky se orientuje východním směrem, kde se už nejpozději od 17. století tvrdě sráží s Ruskem a v těchto soubojích tahá nejčastěji za kratší konec provazu. Jeho věčným zájmem je obnovit svůj vliv přinejmenším na co největší části Ukrajiny, stát se velmocí, ať to stojí, co to stojí a v ideálním smyslu pomoci Západu zničit Rusko. Z toho důvodu je Polsko vlastně v permanentně konfliktní pozici, jaká nese mnohem větší vyhlídky na válku s Ruskem než na nějakou mírovou a užitečnou spolupráci uvnitř středoevropského prostoru.
Problémem Visegrádu je ale stále i Česká republika, jejíž vláda nešikovně lavíruje mezi Bruselem na jedné straně a Budapeští a Bratislavou na straně druhé. Je to Chytrá horákyně. Ani tak, ani onak, prostě ani ryba ani rak. Je to zkrátka Babiš, pan Opatrný, jehož vláda žádnou užitečnou změnu orientace nepřinese. A tak Visegrádskou „čtyřku“ drží ve skutečnosti jen Maďaři a Slováci, čelící ale torpédování domácími pátými kolonami financovanými různými „nadacemi“ a zbrojními magnáty. Česká politická reprezentace se belhá jako válečný invalida o berlích daleko za Maďary a Slováky a možná ani neví, kam se chce vlastně dobelhat.
V dubnu se budou v Maďarsku konat parlamentní volby. Jaký dopad budou mít na spolupráci v rámci Visegrádské skupiny?
Je velká naděje, že volby v Maďarsku vyhraje opět Viktor Orbán. Velký kus práce pro jeho vítězství vykonala hlava kyjevského režimu, Volodymyr Zelenskyj, svými výhrůžkami, nepřátelskými výroky na Orbánovu adresu i hrubým nevděkem k Maďarsku a ke Slovensku jako takovým. Pro Visegrádskou „dvojku“ se skromným českým doprovodem (s ručením velmi omezeným) a Polskem hledícím s nostalgií a pomstychtivostí k širým rovinám Východu a ke břehům Černého moře by bylo řešením oslovit Slovinsko, Chorvatsko, Černou horu, jistě i Srbsko, které není v EU, a možná i Bulharsko a Severní Makedonii, a pokusit se rozšířit integraci mírumilovných středoevropských států prostých imperialismu a kolonialismu jihovýchodním směrem. Sporné je asi Rumunsko, které je plné amerických vojenských základen a které hledí se zájmem k Moldavsku, kde se ale Rumuni mohou dostat do konfliktu s Ruskem. A sporné je i samotné Rakousko, neboť to by se muselo konečně jednou rozhodnout, zda je opravdu „samo za sebe“, neutrální, nebo pořád tak nějak patří k Německu.
Dlouhotrvající konflikt v Íránu a jeho rozšíření na sousední státy vyvolá v Evropě novou energetickou krizi. Největší dopad pocítí německý průmysl. Vzhledem k velmi těsné provázanosti české a německé ekonomiky – jaký dopad to může mít na tuzemské hospodářství?
Na tuto otázku není jednoduchá odpověď. Donald Trump se snaží kompletně ovládnout světový obchod s ropou a plynem. Chce vlastnit všechna naleziště a řídit všechny dopravní trasy na světě a nepociťuje ani zrnko odpovědnosti za následky svého jednání. Ani za četné civilní oběti na životech, které jeho politika přináší. On a s ním spojená západní (hlavně americká) oligarchie vidí jen zisky a jedině ziskům rozumí a naslouchají. Která naleziště Trump neovládne, tak ta jednoduše zničí. A stejně tak se pokusí narušit a blokovat pirátstvím také dopravní cesty, kterých se nemůže zmocnit. Zdá se vůbec, že americká vládnoucí oligarchie, jejíž je Trump součástí, nedokáže uspět v soutěži s rychle se rozvíjejícími ekonomikami světa a nesmírně se bojí ztráty hegemonie, takže se dost možná pokouší vytvořit na světě obrovskou hospodářskou a energetickou krizi a v chaosu, který bude jejím výsledkem, se pokusí znovu se chopit vesla a ovládnout svět ještě drastičtějším způsobem, než tomu bylo od rozpadu bipolárního systému.
Evropa pod německo-francouzským vlivem a s Brity v pozadí zničila na dlouhá léta či desetiletí nadějný projekt výhodné a cenově příznivé eurasijské spolupráce s Ruskou federací a s dalšími zeměmi na Východě, tedy také Čínou a Indií. Bylo tak učiněno v zájmu globální oligarchie za Oceánem a zcela proti potřebám občanů členských států EU. V České republice bude vláda Andreje Babiše pouze vcelku impotentní čtyřletou mezihrou. Pasívním čekáním na skutečnou změnu, která se zatím vůbec nerýsuje. Tato vláda se nepokusí o nezávislou cestu České republiky. Zůstane na oficiální trajektorii Evropské komise, která usiluje o další omezování nezávislosti členských států a o prohloubení hospodářského úpadku, což bude ČR udržovat v závislosti na německé ekonomice, jež hodlá čerpat síly pouze v militarismu. Kam půjde Německo, tam půjde i Česká republika.
Český volič bude muset v příštích parlamentních volbách projevit mnohem více odvahy k rizikům. Bohužel, Češi riskují tuze neradi! ANO Andreje Babiše i Motoristé sobě plně odpovídají opatrnosti a neochotě českého voliče riskovat. Je velká škoda, že těsně pod hranicí vstupu do Poslanecké sněmovny zůstalo hnutí STAČILO!, které mohlo být partnerem Okamurovy SPD, a ANO by takto cítilo silnější tlak směrem k uspokojení těch voličů, kteří od voleb očekávali skutečnou změnu, a to i v zahraniční politice.
Děkujeme za rozhovor!
