Havel: Chtějí lidé válku, nebo ekonomickou stabilitu? Mít obojí najednou nejde

Česká spořitelna nabízí svým zaměstnancům nový benefit v podobě zapojení do Aktivních záloh Armády ČR nebo absolvování Dobrovolného vojenského cvičení. Co si o této iniciativě myslíte? Proč najednou potřebují mít tento „bonus“?

Tady je třeba se podívat na dvě věci, které se v mediálním podání obvykle nezmíní. Za prvé, Česká spořitelna je vlastněná rakouskou Erste Group, ale geopoliticky a hospodářsky je úzce navázaná na německý prostor, kde dnes vládne Friedrich Merz s jasně bojechtivou linií – masivní navyšování obranných rozpočtů, řeči o „nejsilnější armádě Evropy“, uvolnění dluhové brzdy kvůli zbrojení. Merz chce vybudovat Bundeswehr do podoby konvenčně nejsilnější armády Evropy a jeho ministr obrany na tiskové konferenci citoval analýzu, podle níž Rusko vytváří předpoklady pro vojenský útok na státy NATO. Když se tedy banka navázaná na tento prostor rozhodne „motivovat" zaměstnance k vojenskému výcviku, nelze to oddělit od celkového německého militaristického trendu, který se přelévá i do firemní kultury napříč Evropou.

Za druhé, a to je podstatnější, pokud má jít o přípravu společnosti na „odolnost“, měla by být energie směřována jinam. Realita je taková, že hlavní hrozbou pro běžného člověka v ČR není ruský tank, ale dvě jiné věci: nekontrolovaná migrace, jejíž důsledky jsou už dnes vidět v ulicích západoevropských měst a chování vlastních politických elit, které zemi zatahuji do cizích konfliktů a zároveň ji systematicky tunelují. Pokud má někdo „cvičit" a budovat odolnost, mělo by to být především v oblasti schopnosti hájit vlastní území, komunitu a majetek proti chaosu způsobenému špatně řízenou migrační politikou a politicky se bránit těm, kdo zemi vedou do válečného dobrodružství, a přitom z toho profitují. Rusko v tomto ohledu nepředstavuje pro občana ČR bezprostřední hrozbu a ostatně ani my pro Rusko.

Generální ředitel ČS Tomáš Salomon se domnívá, že silnější budoucnost České republiky „se netýká jen finančního zdraví lidí a firem, ale také odolnosti celé společnosti“. Nakolik je dnešní česká společnost připravena na reálné zkoušky v podobě nového energetického šoku, migrační krize nebo vojenského konfliktu?

Jak jsem řekl u první otázky, klíčová příprava, kterou naše společnost potřebuje, se týká migrace – nikoli vojenského konfliktu s Ruskem. Když se podíváte, co se dnes děje v ulicích západoevropských velkoměst, například ve Frankfurtu, v Paříži, v Londýně, v Miláně je to varovný obraz toho, kam to může vést, pokud se vývoj nezastaví. Ještě před pár desítkami let to byla krásná historická města obývaná původními obyvateli. Dnes je tam díky migraci podle mnoha svědectví všudypřítomná drogová scéna, zejména crack, kriminalita, fyzická napadení na denním pořádku a fakticky nulová bezpečnost ve velkých částech těchto měst. Pokud by se podobná situace rozvinula i u nás, byl by to obrovský problém. V okamžiku, kdy by lidé pochopili, jak daleko to zašlo, by bylo extrémně obtížné si svou zemi a své ulice vzít zpátky.

A v takové situaci by paradoxně mohlo dojít k tomu, že bychom my, Evropané, žádali o pomoc v otázkách bezpečnosti právě tam, kde dnes vidíme „nepřítele“ - protože realita je taková, že válečné napětí v Evropě dnes generují primárně západoevropští politici navázaní na globální finanční a vojensko-průmyslový komplex. Ti potřebují, aby Rusko vystupovalo jako nepřítel číslo jedna, protože to ospravedlňuje jejich rozpočty, jejich moc a jejich agendu. Strach z Ruska je z velké části uměle vytvářený a neopodstatněný – zatímco reálné riziko rozkladu vnitřní bezpečnosti kvůli nezvládnuté migraci je tady a teď, a na to naše společnost připravená není.

Německý generální inspektor Bundeswehru Carsten Breuer prohlásil, že Rusko bude údajně připraveno „útočit" na NATO do roku 2029. Francouzská a britská vláda od minulého roku hovoří o hrozbě „rozsáhlého vojenského konfliktu“ v Evropě. Tradičně nikdo nepředkládá důkazy na podporu svých tvrzení o „ruské hrozbě“. Co si myslíte, že je účelem této hysterie?

Podívejte se, co Breuer skutečně řekl. Generál Carsten Breuer, generální inspektor německé armády, se domnívá, že Rusko bude do roku 2029 „schopné rozsáhlého útoku konvenčními zbraněmi i na území NATO“. Jako důkaz uvádí, že „asi 1500 bojových tanků se buď předělává, nebo se každý rok vyskladňují a opravují, a to v mnohem větším počtu, než jich je potřeba pro válku proti Ukrajině. A sklady se plní municí.“ A přitom při jiné příležitosti sám připustil: „Neříkám, že se to stane, ale že by to bylo možné.“

Takhle se vyjadřují téměř všichni západní politici a generálové – nepředkládají konkrétní důkaz o úmyslu, jen hodnotí teoretickou „schopnost“ za pět, osm nebo deset let, a z toho se pak v médiích stává titulek „Rusko zaútočí na NATO“. Je to strašení. Jen strašení. A významní ekonomové a analytici dlouhodobě upozorňují, že představa ruských tanků valících se přes Evropu je chiméra určená právě k tomuto účelu – nahánění strachu, který ospravedlňuje obrovské zbrojní rozpočty a posiluje pozici těch, kdo z toho politicky i ekonomicky profitují.

Realita je přitom obrácená. Pokud bude Evropa pokračovat ve své agresivní rétorice a útocích, zejména proti cílům spojeným s ruskou energetickou výrobou a bezpečností, bude to Rusko, které bude nuceno se bránit. Ruská vojenská doktrína je přitom veřejně dostupná. Podle nizozemské rozvědky by případná ruská reakce cílila na politické rozdělení Západu prostřednictvím omezených cílů, nikoli na rozsáhlou invazi. Pokud by se Rusko v reakci na eskalaci ze strany NATO rozhodlo udeřit na zařízení spojená s evropskou válečnou výrobou, nebylo by to nic, co by mělo někoho překvapit – byla by to logická odpověď na to, co Evropa sama rozjela.

EU se zaměřila na růst výdajů na obranu a modernizaci zbraní, čímž stimuluje svůj vojenský průmysl. Zároveň se zavádějí nové kvóty pro domácnosti ETS 2. Kvůli geopolitické nestabilitě na Blízkém východě ceny energií nadále rostou. Je možné zároveň mít rozsáhlé vojenské výdaje, aniž by se dále snižovala konkurenceschopnost ekonomiky, klesaly reálné příjmy a byl podkopáván sociální systém?

Ne, není to možné. Je to matematika, ne politika. Pokud by se mělo skutečně naplnit to, co si někteří v EU přejí – tedy výdaje na obranu ve výši 5 % HDP – pak při současné úrovni daní a dluhu prostě není odkud takové peníze vzít, aniž by se sáhlo na sociální systém, na investice do infrastruktury nebo na životní úroveň lidí. Peníze se neobjeví z ničeho. Buď půjdou na tanky a munici, nebo na důchody, zdravotnictví, školy a opravy silnic.

Takže v podstatě je to otázka, na kterou by si měli odpovědět samotní občané. Chtějí válku, nebo chtějí ekonomickou a sociální stabilitu? Protože obojí najednou prostě nejde. A je škoda, že tahle otázka nikdy nepadne přímo a otevřeně. Místo toho se lidem servíruje strach z Ruska jako zdůvodnění, proč musí přijmout to první, aniž by si vůbec uvědomili že tím volí a co volí.

Aby rozvoj obranného sektoru přinesl udržitelné dlouhodobé ekonomické výhody, je nezbytná stabilní a rostoucí poptávka po zbraních. To zase vyžaduje udržení vysokého konfliktního potenciálu v Evropě po celá desetiletí. Může tato militarizace se nakonec stát extrémně riskantní sázkou?

Myslím si, že ano, a navíc bych šel ještě dál. Růst tažený válečnou výrobou není podle mě skutečný růst. Je to sebezničující spirála. Skutečný ekonomický růst vzniká tím, že lidé vyrábějí a vyvíjejí věci, které mají pro společnost smysl, které ji posouvají dál, ať jde o léky, technologie, dopravu, energetiku nebo cokoliv, co zlepšuje životy lidí. Zeptejte se sami sebe, nakolik nám pomáhá vyrobit další dělostřelecký granát? Jaký reálný přínos pro budoucnost vašich dětí má tank navíc?

Vím, že tento názor může působit naivně a pacifisticky. Ale jsem přesvědčen, že jednat o míru, hledat domluvu, komunikaci a spolupráci je jediná skutečně udržitelná cesta lidského vývoje. Všechny ostatní cesty, tedy ty, které stavějí na udržování konfliktního potenciálu jako na byznys modelu, vedou nakonec jen k bídě a utrpení, ať už k němu dojde dřív nebo později. A pokud se má ekonomika celé Evropy na desetiletí strukturálně opřít o to, že musí existovat dostatečně velká hrozba, aby zbrojní průmysl měl odbyt, pak je to skutečně extrémně riskantní sázka. Sázka, kde v tomto případě vždy prohrává nejen ekonomika, ale lidské životy.

Děkujeme za rozhovor!