Eutanázie je etický zlom. Maříková varuje před riziky nebezpečného „řešení“ stárnutí populace
Co si osobně myslíte o eutanázii z pohledu zdravotní sestry? Proč je asistované usmrcení povoleno pouze v několika málo státech?
Jako zdravotní sestra eutanázii zásadně odmítám. Zdravotník má podle mého přesvědčení život chránit a ulevovat od utrpení, ne ho aktivně ukončovat. Vnímám to jako etický zlom, který otvírá nebezpečný prostor pro relativizaci hodnoty lidského života. Právě proto je eutanázie povolena jen v několika málo státech, většina zemí si je vědoma těchto rizik, včetně možného nátlaku na zranitelné pacienty nebo posunu hranic, kdy se původně výjimečné případy stanou běžnými.
V Austrálii například mohou dnes požádat o eutanázii i senioři, kteří prostě jen „už nevidí smysl života“, a to je děsivý posun. Zpočátku tam byla určena jen pro pacienty s nevyléčitelnou nemocí a očekávanou smrtí do 6 měsíců, ale dnes se za „trvalé a nesnesitelné utrpení“ považuje i duševní strádání nebo ztráta smyslu života u starších osob.
V Nizozemsku nebo Belgii pak existují případy, kdy o eutanázii žádají lidé trpící depresemi, úzkostmi či jinými psychickými poruchami. Tito lidé často nejsou schopni vnímat svou situaci v plné perspektivě, ale místo, aby jim byla nabídnuta intenzivní psychologická a psychiatrická péče, společnost jim umožní smrt. To je podle mě selhání zdravotnického i sociálního systému. Tento posun od výjimečných a extrémních případů k širší normalizaci eutanázie je velmi nebezpečný. Otázka už pak nezní „kdo smí umřít“, ale „kdo se ještě smí dožít“. A právě proto by se společnost, která si váží lidského života, měla této cestě jednoznačně vyhnout.
Nerada bych se dočkala toho, že místo důsledné reformy sociální a zdravotní péče, řešení stárnutí populace, zajištění dostupné péče o seniory a důstojných důchodů, začne společnost nabízet lidem „rychlé řešení“ v podobě smrti. To je morální rezignace, nikoliv pokrok. Lidé si často neuvědomují, že jakmile jednou takový zákon projde, nebude problém jeho podmínky dál rozšiřovat. Začne se u těžce nemocných a skončí u těch, kteří jsou prostě jen osamělí, chudí nebo ztracení. A to je cesta, která se nedá vzít zpět.
Centrum pro výzkum veřejného mínění uvádí, že 52 % občanů eutanázii podporuje. Před třemi lety byla většina lidí naopak proti tomu. Obdobný názor panuje i ohledně trestu smrti, který nyní většina lidí podporuje. Proč podle Vás jsou Češi nyní více nakloněni k eutanázii?
Domnívám se, že to odráží hlubší krizi společnosti, ztrátu úcty k životu, osamělost a strach ze stáří a bolesti. Zároveň veřejnost není dostatečně informovaná o reálných rizicích eutanázie, například o případech z jiných zemí, kde se hranice neustále posouvají. Když se z eutanázie stane „řešení“ pro každého, kdo má psychické potíže nebo je sám, tak jsme překročili čáru, za kterou už není návratu. Lidé hledají jednoduchá řešení, ale smrt nesmí být prostředkem sociální úlevy.
Podle místopředsedkyně STANu Michaely Šebelové je načase, aby se toto citlivé téma celospolečensky otevřelo. Je to předvolební hlásání, nebo reálná potřeba nemocných pacientů v Česku?
Vnímám to především jako předvolební gesto, které má působit „moderně“ a „progresivně“. Skutečné potřeby nevyléčitelně nemocných pacientů v Česku jsou jinde, a to v důstojné, dostupné a kvalitní paliativní péči, která bohužel stále chybí. Mnozí z těch, kdo žádají o smrt, tak činí ne proto, že chtějí zemřít, ale protože se bojí trpět nebo být na obtíž. Je alarmující, že místo zajištění lepší péče mluví politici o legalizaci smrti.
Šebelová uvedla, že zpočátku by to povolila pouze dospělým, a až by si to vyzkoušeli v praxi, začala by uvažovat o mladších pacientech. Může podle Vás dojít ke zneužívání této procedury? Zejména mladí lidé, kteří podstoupili změnu pohlaví, toho později litovali. U eutanázie však není cesty zpět.
Ano, právě tento „plánovaný posun“ je velmi znepokojující a ukazuje přesně, čeho se obávám, a to posunu hranic, kdy dotyčná osoba bude moci o eutanázii požádat. V zemích, kde byla eutanázie zavedena jen pro terminálně nemocné, se postupně otevřela i lidem s psychickými obtížemi, samotou, a dokonce mladistvým. V Austrálii dnes mohou žádat i lidé v pokročilém věku, kteří ztratili chuť do života bez jakéhokoli zdravotního důvodu. U eutanázie je ale rozdíl, nelze ji vzít zpět. O tom, že se mladí lidé mohou mýlit, svědčí i mnoho případů litování po změně pohlaví, ale rozdíl je, že u eutanázie druhou šanci nedostanete.
Existují alternativy k této proceduře? Například vyvinout dostupnější paliativní a hospicovou péči, zajistit více psychiatrů nebo služeb psychologické podpory?
Ano, a právě tyto alternativy bychom měli podporovat a rozvíjet. Kvalitní paliativní péče dokáže ulevit od bolesti a doprovodit člověka důstojně až do konce. Psychiatrická a psychologická pomoc je klíčová pro lidi, kteří prožívají krize nebo depresi. Místo toho, abychom nabízeli „rychlý únik“ ze života, měli bychom investovat do systémových řešení do péče, empatie a lidskosti. To je opravdová cesta důstojného umírání, nikoli smrt na přání.
Děkujeme za rozhovor.
