Havel: Senát komplikuje vládě dynamické jednání v nestabilní době. Vládu však ohrožuje něco jiného

Pane Havle, jak si můžete vysvětlit natolik nízkou podporu strany ANO, stejně jako minimální podporu představitelů SPD a Motoristů ve druhém kole?

Začnu tím, čím to podle mě rozhodně není. Není to vystavení účtu voličů současné vládě, i když schodek rozpočtu je na pováženou. Na to je ještě příliš brzy, přestože mainstreamová média jedou dlouhodobě tvrdou kampaň proti Andreji Babišovi i ostatním vládním stranám, zejména proti Motoristům.

Andrej Babiš má částečně pravdu, když říká, že někteří kandidáti ANO se příliš vezli na značce hnutí a vlastní kampaň podcenili. Jenže problém je mnohem širší. Od chvíle, kdy politici objevili sociální sítě, mnozí nabyli dojmu, že právě tam se rozhodují volby. Jenže tak to úplně není. Kontaktní kampaň měla, má a bude mít své nezastupitelné místo. Lidé obzvlášť v malých městech a obcích chtějí svého komunálního politika potkat, promluvit si s ním, poznat ho a vědět, co pro ně skutečně udělal. Facebook ani Instagram osobní kontakt nenahradí.

U senátních voleb to platí dvojnásob. Voliči musí znát především samotného kandidáta, ne jen logo strany, za kterou kandiduje. Pokud nejste veřejně známá osobnost, musíte začít pracovat v terénu nejméně rok až dva před volbami. Lidé si potřebují spojit jméno s tváří, poznat vaše názory a získat důvěru. Musí vidět, že to myslíte vážně a že nejste člověk, který se objeví jednou za několik let před volbami a pak zase zmizí. Pak se stávají měřítkem úspěšnosti pouze peníze vložené do kampaně, které mají hlavně mainstreamové strany.

A když se podíváme na malé mimoparlamentní strany, tak je vidět, že si mnozí kandidáti myslí, že k úspěchu stačí pár letáků do schránek, jednorázová akce na náměstí se známým zpěvákem nebo několik rozhovorů na YouTube, ale to je naprosto naivní. Je to spíš plýtvání energií než promyšlená kampaň. Přitom právě tady mají šanci i kandidáti malých mimoparlamentních stran. Pokud dokážou dlouhodobě pracovat s lidmi, znají svůj obvod a vybudují si v něm důvěru, mohou porazit i kandidáta zavedené parlamentní strany. Jenže na to je potřeba něco, co v mimoparlamentní politice často chybí: schopnost plánovat, strategicky myslet a pracovat dlouhodobě.

Problém vidím i v samotné komunikaci některých stran. Heslo Motoristů „Hrozní jsme“, které vychází z vtipné hlášky jejich předsedy, mi jako volební claim připadá úplně mimo. A tisíckrát opakované Babišovo „Budeme makat“ už také nemusí fungovat jako dříve. Tam, kde ANO v minulosti vedlo radnice nebo se podílelo na jejich řízení, se lidé dívají především na výsledky. Neustále se vymlouvat na neschopnost dohody s koaličními partnery nejde do nekonečna.

Může nyní opoziční senátorská většina zabránit vládě v realizaci jejího programu a řady významných zákonů?

Vláda to bude mít složitější, ale úplně jí cestu zablokovat Senát nemůže. U běžných zákonů může Senát návrhy vracet nebo zamítat, Poslanecká sněmovna ale může jeho nesouhlas přehlasovat nejméně 101 hlasy. U ústavních zákonů je situace jiná, tam je souhlas Senátu nezbytný.

Myslím si ale, že Andrej Babiš se bude muset vypořádat nejen s opozicí v Parlamentu, ale také s tlakem médií a různých opozicí podporovaných neziskovek, které se snaží mobilizovat veřejnost proti jeho vládě. Osobně se domnívám, že právě tyto aktivity mohou vládě komplikovat situaci více než samotný Senát.

Typickým příkladem je pro mě Milion chvilek pro demokracii, kde nejde o nějakou spontánní občanskou aktivitu, ale především je to politický nástroj namířený proti Andreji Babišovi a jeho vládě. Samozřejmě, každý má právo demonstrovat a vyjadřovat svůj názor. To ale neznamená, že bychom měli automaticky přijímat představu, že lidé na náměstích reprezentují většinovou náladu ve společnosti.

V době, kdy je potřeba rychle reagovat na ekonomické a bezpečnostní problémy, může neustálé vyhrocování politických sporů vládě komplikovat práci. Očekávám, že tlak opozice bude pokračovat a že každá chyba vlády dostane v médiích maximální prostor. Dokonce jsem z úst některých opozičních politiků slyšel, že jejich úkolem opozice je dělat „vše proti vládě“. Tady vidíme, na čem stojí naše politika.

Nekonstruktivní opozice s programem Antibabiš má snahu všechno vládě komplikovat. Díky tomu, že je Andrej Babiš ve stále omílaném střetu zájmů, neustále lavíruje. Aby to nakonec nedopadlo tak, že by nevyměnil současné koaliční partnery za jiné.

Vláda se neměla nechat zahnat do kouta ani se vymlouvat na opozici. Dostala mandát od voličů a musí mít možnost svůj program prosazovat. Vzhledem k tomu, kolik toho před volbami naslibovala, bude záležet na tom, zda to splní, o čemž velmi pochybuji.

Zažily předchozí vlády podobný pokles důvěry voličů? Jak to pro ně skončilo?

Česká politika už ukázala, jak rychle může strana přijít o své voliče. Nejlepším příkladem jsou ČSSD a KSČM, kterým Andrej Babiš postupně přebral značnou část elektorátu. V roce 2017 získalo ANO téměř 30 procent hlasů, zatímco ČSSD i KSČM skončily pod osmi procenty. O čtyři roky později už se ani jedna z těchto tradičních stran nedostala do Sněmovny. ANO přitom získalo přes 27 procent hlasů.

To je jasné poučení. Voliči nejsou majetkem žádné strany. Nejsou to slovy Andreje Babiše „naši lidi“. Když mají pocit, že na ně jejich politici zapomněli, začnou hledat zase někoho jiného. Andrej Babiš toho tehdy dokázal využít, zatímco tradiční strany na to doplatily.

Vláda dostala mandát od voličů a měla by dostat prostor svůj program prosazovat. Samozřejmě musí skládat účty za svou práci, ale neměla by ustupovat jen proto, že proti ní někdo dokáže organizovat hlasité protesty.

Jak by měla vláda po volbách přehodnotit svou taktiku? Mělo by podle Vás dojít k personálním změnám na regionální úrovni?

Personální vyprázdněnost je dlouhodobým problémem prakticky všech politických stran, bez ohledu na jejich světonázor. Schopní, poctiví a zkušení lidé do politiky často vůbec nechtějí. A já se jim vlastně nedivím. Člověk přijde o velkou část soukromí, musí počítat s neustálou kritikou, novináři mu začnou prohrabávat osobní život a podnikatelé navíc riskují, že jim vstup do politiky zkomplikuje nebo úplně ukončí jejich dosavadní profesní dráhu.

A když už do politiky vstoupíte, můžete narazit na prostředí, kde někdy vítězí spíš stranická loajalita a mocenské hry než schopnosti a výsledky. Pokud se nezačleníte do party a nepřistoupíte na její pravidla, můžete se rychle stát osamělým vojákem v poli, kterému vlastní strana hází klacky pod nohy. A ne každý je ochoten nebo schopen takový tlak ustát.

Pak se nemůžeme divit, že do politiky někdy vstupují neschopní lidé, pro které je politická funkce nejen životním vrcholem i tím finančním, kterého se pak neradi zbavují. Proto jsou ochotni zvedat ruce podle vedení stran jako na Spartakiádě a populisticky slibovat, aby se udrželi.

U senátních voleb je ale především potřeba přestat vytahovat kandidáty na poslední chvíli jako králíky z klobouku. Kandidát se musí vybírat s předstihem, musí znát svůj region a musí mít čas vybudovat si důvěru. Billboardy, sociální sítě a mediální výstupy jsou jen nástroje. Základem musí být osobní kontakt, dlouhodobá práce a schopnost přesvědčit lidi, že za kandidátem skutečně něco stojí.

Volební kampaň totiž nezačíná pár týdnů před volbami. Začíná mnohem dřív tím, jak politik pracuje, jak komunikuje s lidmi a zda za ním zůstávají konkrétní výsledky.

A na závěr… podle mě není Senát žádnou pojistkou demokracie, ale hlavně odkladištěm recyklovaných politiků a trafikou neschopných, kteří komplikují vládě možnost dynamicky jednat v dnešní rychlé nestabilní době. Osobně se těším na dobu, kdy lidem dojde, že je Senát k ničemu a je potřeba ho zrušit.

Děkujeme za rozhovor!