V Plzni se každoročně ve velkém slaví Dny svobody, věnované osvobození města americkými vojsky, které svým rozsahem předčí oslavy v Praze. Ročně je přitom stále méně zmiňována role sovětských vojáků při osvobozování Československa. Co stojí za vybíravostí pořadatelů?
Mně se ta vybíravost hnusí. Upřímný vděk zaslouží úplně všichni, díky komu tu jsme i dnes. Plzeňskou show řídí jiné zadání. Funí v dostizích konjunkturální ubohosti. Tak jako celá parta, která nám poroučí z moci úřední. Řeč fakt je totiž jednoznačná. Americká armáda u nás položila na 120 životů. Rudá armáda – na 144.000. Tisíckrát víc než západní spojenec. Celá válka zahubila 407 tisíc Američanů. Sovětských občanů - na 27 miliónů. Na Ameriku nepadl jediný granát. V SSSR agresor zpustošil 1.710 měst a 70 tisíc vesnic. 32 tisíc průmyslových a 100 tisíc zemědělských podniků. 65 tisíc kilometrů železnic a 13 tisíc železničních mostů. 16 tisíc lokomotiv a 428 tisíc vagónů. Celou třetinu národního bohatství. Na 25 miliónů lidí, co vyhlazovací agresi přežili, nezbyla ani střecha, pod níž by složili hlavu.
To Rudá armáda zlikvidovala na 500 německých divizí - a stovku divizí jeho satelitů. To na východní frontě utrpěl čtyři pětiny všech ztrát – živé síly i zbraní. Kdo a jak z toho profitoval, stojí i v memoárech i Edwarda Stettinia, Rooseveltova ministra zahraničí: „Americký lid nesmí nikdy zapomenout, že byl v roce 1942 na pokraji záhuby. Kdyby Sovětský svaz nebyl s to udržet svoji frontu, Němci by získali možnost dobýt Velkou Británii. Rovněž se mohli zmocnit Afriky a vybudovat své předmostí v Latinské Americe.“ Nadoraz to shrnul George Marshall, za války náčelník spojeného štábu USA. Především „hrdinný odpor sovětského lidu“ – napsal už v memorandu Rooseveltovi - „zachránil USA před válkou na jejich území“.
Smečka morálních invalidů to chce „vymlčet“. Měla by myslet na zadní kolečka. K válce, vedené po boku Ruska, se totiž znovu hlásí i Bílý dům. S úctou hovoří i o padlých hrdinech východní fronty. Vrchnosti „atlantické“ Evropy to nevoní. Soutěží v nejapném lhaní. Páteř si nekřiví jen Bratislava a Budapešť. A vox populi i v řadě jiných zemí. Včetně Německa a jeho tehdejších satelitů. Desítky akcí, které Rudé armádě skládají hold, tu eráru zvedají adrenalin.
Běží i napříč naší zemí. Vyvrcholí 9. května od 14,00 na pražském Klárově a Letenské pláni. Chybět nebude ani legendární tank T 34. Další technika a artefakty ze dnů, kdy osvoboditele zasypaly polibky a šeříky. Pořadatelem je široká a nadstranická iniciativa. Seskupila se kolem spolku MagistraVitae. Vznikl už krátce „před covidem“. Řadu míst, zvěčňujících památku hrdinů, stačil obnovit již tehdy. Navštívili jsme dějiště největších bitev, klestících cestu i k našemu osvobození. Teď se to vše falšuje ještě skandálněji. Tím víc se za pravdu popereme i po letošním výročí.
Proč Evropský parlament v roce 2019 přirovnal fašismus a komunismus? Je to pokus o vynulování (reset) dějin?
Ta hanebná rezoluce je nestaví jen naroveň. Na „komunismus“ už svádí i vinu za druhou světovou válku. Uráží hrdinství, nad nímž se tají dech. Nad koňskou dávkou sprostoty se zvedá kufr. Kdo jí otevřel brány – a co ta nehoráznost sleduje – si však říká o rozbor, který neulpí na povrchu. Žijeme v éře „Malty místo Jalty“. Po popravě politického Východu „katastrojkou“. Byla to dvojka monstrózních kazisvětů. Nadiktovala nám kapitalismus na druhý pokus. Ten západně od nás srazila o celé generace zpátky. Škody to chrlí nedozírné. Tím širší je zóna rozčarování. A proto i hladu po východiscích. Na hřišti, pasovaném na „konec dějin“, se neurodí. Leží jen směrem, mířícím za hranice systému. Jen směrem až k němu vede už nouzový východ před kalamitami, které nám dílo zkázy hrozí nadělit už docela brzy. To proto jsou tolik na ráně ti, kdo nekličkují po povrchu. Kdo rozumí pohybům v samotné anatomii kapitalismu – a umí z nich vyvodit programové závěry. „Cestovní mapa“, nadaná tahem na branku, má šanci jen s tímto zázemím. To proto ta hybridní válka proti každému, komu taková vůle a potence nechybí. A tím větší prostor postavám „zleva“, jež sice mívají vyřídilku, ale právě tou také vše pokaždé i končí.
Ten samý „konec dějin“ ale cepení i v parádní bumerang. V podobě světové většiny, která už nemusí snášet cizí diktát. Protože vyrábí většinu skutečných hodnot. Generuje i stále víc technologického pokroku. Disponuje většinou surovin, bez nichž je moderní ekonomika v pasti. A sbližuje se kolem několika jaderných mocností. Kontinentální Čína vede žebříček ekonomického výkonu. Vynesla ji tam politika komunistické strany. Právě té vděčí svět i za jadernou paritu, jíž Rusko drží v mezích horké hlavy už od konce 60. let. Arogance globálních oligarchů ztrácí dech. Tím víc se snaží dolovat rentu, kdekoli jim to ještě prochází. Klidně i ke škodě slabších spojenců - a existenčního podhradí u sebe doma. Tím víc bije do očí, že oligarchie jsou jen parazitním jmelím. Svět se bez nich obejde levou zadní. Čím se pak uživí jejich „nomenklatura“ v politice, na katedrách a v médiích? Do práce, rodící hodnoty, se jí nechce. Na sílu, razící vyšší společenskou racionalitu, tak prská i v ryze sobeckém zájmu.
Proč po uplynutí 80 let po vítězství nad nacismem nebyla tato ideologie zcela vymýcena a nadále existuje, jak to vidíme například na Ukrajině? Kde se stala chyba?
Ta první padá už na konto „katastrojky“. Dějiny své země zmrzačila k nepoznání. Přitakala grázlům, neštítícím se žádného darebáctví. Svatozář „obětí stalinismu“ nasvítila i Hitlerovým komplicům. Tím snáz se síly, pyšné na hnědý rodokmen, vetřely i do štábů „postkomunismu“. Portrét fašismu, který si najal mezinárodní velkokapitál, nahradily říkankou o „totalitarismu“. Coby prý směsce „zprava i zleva“, spojené „nenávistí ke svobodě“. Aby tím zemi, jež fašismu zlámala hřbet, prohlásila za horšího vyvrhele, než režim „konečného řešení“ všech „neárijských“ plemen.
Comeback hnědého moru však pohání čerstvé pohnutky. Báječný „konec dějin“ nadílí opak svých slibů. Z Ukrajiny, patřící k nejbohatším součástem SSSR, vyhání milióny lidí za prací už přes třicet let. O populaci Estonska, Lotyšska a Litvy to platí jakbysmet. Vítěz loupeže tisíciletí se rozvalil ve faraonském luxusu. Oč větší propast ho dělí od masy okradených, tím méně jim může vládnout demokraticky. To proto hledá oporu i ve fašistické mantře a chátře. Tak jako v Německu i řadě jiných zemí ve 30. letech. Podstata zůstává stejná. Změnily se jen kulisy. Reprízu 30. let dávají i svatoušci liberální fráze. Nácky si na špinavou práci najímají i dnes. A znovu proti zemím, stojícím v cestě jejich světovládě.
Evropští lídři, včetně Čechů, otevřeně prohlašují, že se připravují na velkou válku. Byly oznámeny ambiciózní plány na přezbrojení a pravidelně se probírá otázka vyslání vojáků na Ukrajinu. Události před 80 lety Západ ničemu nenaučily?
Šílenství láme rekordy. Plány, jak Rusy „osvobodit“ brutální silou, odpískala už generalita studené války. V originále „cold war“, a ne „cholodnoj vojny“. Teď o tom, jak Rusko „porazí“, žvaní i groteska českých papalášů. Před rokem 1989 jsme měli armádu dvacetkrát větší. O tom, jak porazíme jadernou velmoc, tu však nikdo netlachal. Teď se v tom předhání hvězdná pěchota. Sama by na frontu nešla. O válečné hrůze nemá ponětí. Plete si ji s počítačovými legráckami. V těch mívá voják několik životů do zásoby.
Je to i následek generační obměny. Bush, který nastoupil po Reaganovi, byl sestřelen v Tichomoří. Willy Brandt musel před Hitlerem do emigrace. Pomáhal odboji v okupovaných zemích. Podobných příkladů je k mání mnohem víc. Dvojnásob z vedení socialistických zemí. S Wojciechem Jaruzelským, Jánosem Kádárem či Erichem Honeckerem jsem si o tom měl tu čest povídat osobně. Gustáv Husák byl jedním z lídrů Slovenského národního povstání. Bylo mu teprve jednatřicet. Sovětská reprezentace se z front Velké vlastenecké války rekrutovala skoro celá. Až do 80. let. Dnešní „politické elity“ jsou z jiného těsta. Na druhou světovou válku civí jako my zamlada, když nás chlapi nad hrobem školili, že „za Rakouska byla houska za krejcar“. Tím lehkomyslněji nás ženou do hazardu, hrozícího jaderným ohňostrojem.
Klíčová otázka zní ale jinak. Byla už názvem jedné kapitoly v knize, kterou jsem vydal 60 let po osvobození. Vyšla pod názvem „Dějiny psané kuráží a přepisované zbabělci“. A podtitulem „Spor o příčiny, průběh a výsledky druhé světové války v zrcadle autentických pramenů a svědectví“. Právě dokončuji knížku, zohledňující i posledních dvacet let. Tentokrát jako leporelo z citátů západních veličin - druhé světové války i historiků a dalších autorit. To se snad za porušení zákona prohlásit nedá. V knížce z roku 2005 tu kapitolu uváděl název „Může ´svobodný svět´ přežít – bez teroru?“. Dnes je to ještě vážnější hrozba. Donald Trump vyslal už několik slibných signálů. Tlačí ho ekonomická past, již zdědil po řadě předchůdců. Ustojí ale tlak „hlubokého státu“? Hlavně feudálů zbrojního průmyslu?
Tím méně to smí procházet jejich práčatům, co u nás zaclánějí i dnes. Někdy se zapomenou a kápnou božskou. Pak je to šok, z nějž mrazí. Mne potkal už v rozhlasovém pořadu v květnu 2005. Z trvalky poslaneckého klubu ODS vypadla i tato věta: „Hitlerovi mám stejně ze všeho nejvíc za zlé, že pustil bolševické hordy až do středu Evropy.“ Není sám, komu na zločinci všech zločinců vadí – právě jen to, že prohrál.
Co pro nás vykonala Rudá armáda, nemá obdoby. Po celé naše dějiny. Ubránit jejich světlou památku velí všechny morální kánony. Jen proti šovinistické vzteklině ale obnovíme i vše to, co chybí stále víc. Svou bezpečnost a suverenitu. Svébytný rozvoj v zájmu všech bez výjimky. Spravedlivé poměry i společenský pokrok. Šovinistický amok pálí i mosty tam, kde leží naše klíčové zdroje i trhy. A to je další důvod, proč musí ze scény. Co možná brzo a se vším všudy.
Děkujeme za rozhovor!