„Musíme dát zdravotníkům důvod zůstat.“ Rédová líčí o své knize a práci nejen v ČR

Vaše kniha se jmenuje Druhá šance. Mohla byste přiblížit, proč jste zvolila právě tento název?

Název Druhá šance jsem zvolila proto, že vystihuje hlavní motiv celé knihy – lidskou schopnost zvednout se ze dna.

Je to příběh o bolestech, které mě téměř zlomily – profesně, lidsky i vztahově. Ale taky o naději. O tom, že i když člověk prožije ztráty, zklamání, vyčerpání nebo samotu, může znovu najít sílu začít znovu. Jinak, lépe, pravdivěji.

Ta druhá šance není jen o nové práci nebo novém vztahu, je to šance být sám sebou, najít v sobě odvahu a důstojnost, kterou nám život někdy bere.

Věřím, že tahle kniha může dodat naději i ostatním, těm, kdo se zrovna teď ocitli na dně a nevěří, že existuje cesta ven. Já jsem ji našla. A ta cesta se jmenuje druhá šance.

Co vás přimělo podělit se o osobní příběh působení ve zdravotnictví Velké Británie?

Spousta lidí si myslí, že když pracujete v zahraničí, jste za vodou, jak se říká. Že vám tam pečení holubi létají do pusy.

Ale málokdo si uvědomuje, co všechno to obnáší, jak dlouhá, náročná a často bolestivá je cesta, než se člověk dostane na určitou profesní i lidskou úroveň.

Proto jsem tehdy ten příběh napsala. Chtěla jsem, aby moji přátelé věděli, že to auto v garáži má svou cenu. Že chvíle samoty, odloučení od rodiny, tvrdé pády i tiché slzy, měly svou cenu.

A že každé dobro, které jsem se snažila mezi lidi přinášet, stálo něco i mě.

Tahle kniha je poděkováním i přiznáním. A také důkazem, že za tou „druhou šancí“ je vždycky kus odvahy a velká daň.

Nakolik je náročné pro cizinku prosadit se v britské medicinské komunitě? O co jste musela nejvíce bojovat?

Nebudu lhát – prosadit se jako cizinka v britské medicíně bylo nesmírně náročné.

Nejtěžší nebyla ani jazyková bariéra, ani fyzická práce. Nejtěžší bylo přijmout, že pro některé Brity jsem nebyla zdravotní sestra, ale jen „au-pairka z Východu”, co má hlídat děti a uklízet. Tam jsem zažila největší ponížení a nepochopení a taky svou první velkou zkoušku vnitřní síly.

Teprve až jsem se dostala do nemocnice, mohla jsem začít znovu jako zdravotní sestra. V tu chvíli se všechno změnilo. Tam rozhodovaly znalosti, empatie a ruce, které držely pacienty v jejich nejtěžších chvílích. A najednou si vás váží, protože vědí, že pečujete o životy jejich blízkých.

Ale cesta k tomu vedla přes dlouhé měsíce čekání na víza, nejistotu, osamění… Česká republika tehdy ještě nebyla v EU. Mnozí to vzdali a vrátili se domů. Já jsem zůstala. A díky tomu dnes vím, co znamená vybojovat si své místo v cizím světě.

V čem se liší současná doba od časů, kdy jste začala Vaši profesní cestu v medicíně?

Doba se změnila obrovsky a bohužel ne vždy k lepšímu.

Když jsem začínala, medicína byla víc o pacientech než o protokolech. Byl čas si s nemocným promluvit, dotknout se ho, vnímat ho jako člověka, ne jako číslo v systému. Dnes je zdravotnictví mnohem víc svázané byrokracií, tlakem na výkon a obavou z chyb. Technicky jsme dál, lidsky mám někdy pocit, že jsme se vzdálili.

Co se ale nezměnilo, je základní potřeba empatie, pokory a odvahy. A právě proto jsem zůstala věrná té samé nemocnici v Londýně víc než 25 let. Bylo to místo, kde jsem mohla profesně růst, kde jsem našla respekt, uznání i přátelství. I v nejtěžších chvílích, třeba během covidu, jsme tam drželi při sobě. A to se v dnešní době nevidí často.

Zůstala jsem tam nejen kvůli práci, ale i kvůli lidem. Protože loajalita se nerodí z pohodlí, ale z hlubokého vztahu k místu, kde víte, že děláte něco smysluplného.

Jak se Vám daří kombinovat práci v České republice a ve Velké Británii?

Ve Velké Británii pracuji deset dní v měsíci.

Stále se tam vracím, protože ta práce má pro mě hluboký smysl a zároveň mi umožňuje udržet si kontakt s praxí, která mě formovala.

V České republice ve zdravotnictví nepracuji – místo toho se plně věnuji práci krajské zastupitelky na jižní Moravě, pomoci lidem, kteří byli postiženi po očkování proti covidu, a své veřejné i politické cestě a samozřejmě rodině.

Právě zkušenosti z Británie i z pandemie mě přivedly k tomu, že jsem už nemohla mlčet. Když vidíte nespravedlnost, která zasahuje obyčejné lidi, nemůžete zůstat stát stranou. A tak jsem šla do toho. I to je jedna z podob druhé šance, postavit se za pravdu a pomáhat tam, kde jiní selhali.

Je v České republice pořád aktuální problém odchodů zdravotníků do ciziny? Měla by tento problém eventuálně řešit nová vláda, případně jaký způsob se Vám jeví jako nejúčinnější?

Ano, problém odchodů zdravotníků do zahraničí je v České republice stále velmi aktuální a bohužel se nijak zásadně nelepší.

Mladí lékaři i zdravotní sestry často odcházejí hned po škole, protože v zahraničí najdou lepší platové podmínky, menší byrokratickou zátěž a větší profesní respekt. Přitom bychom si měli klást otázku „proč lidé, které jsme tady vychovali a vzdělali, raději pečují o pacienty jinde?”.

Za poslední roky se ukázalo, že nejde jen o peníze. Je to i o důstojných pracovních podmínkách, o lidském zacházení, o tom, jestli mají zdravotníci čas na pacienta nebo jen honí razítka a výkazy.

Nová vláda by tento problém rozhodně měla řešit. A ne jen kosmeticky, ale systémově.

Nejúčinnější cestou je kombinace férového odměňování, snížení administrativní zátěže, větší podpory vzdělávání a regionálních nemocnic a také větší flexibility práce.

Musíme dát zdravotníkům důvod zůstat. A to nejde bez toho, že jim vrátíme respekt a vytvoříme prostředí, kde budou chtít pracovat. Bez nich se totiž celý zdravotnický systém zhroutí a pacienti to pocítí jako první.

Jak práce ve zdravotnictví změnila (či nezměnila) Vaše vnímání života? Dává to nadhled nad děním v české a evropské politice?

Práce ve zdravotnictví mě hluboce proměnila.

Když jste dennodenně svědkem bolesti, smrti, bezmoci i neuvěřitelné lidské síly, přestanete řešit malichernosti. Víte, že život se může změnit v jediné vteřině. A taky poznáte, že nejvíc záleží na pravdě, empatii a odvaze, i když bolí.

Tohle všechno mi dalo nadhled i ve vztahu k politice.

Vidím, jak daleko je jazyk politiků od skutečného života lidí. A jak málo z nich opravdu chápe, co znamená být v první linii, nést zodpovědnost za cizí život, bez ohledu na vlastní pohodlí nebo výhodu.

Velký zlom v mém vnímání nastal 7. července 2005, kdy se v Londýně odehrály teroristické útoky. Viděla jsem tehdy zblízka, co dělá násilí s lidmi, s městem, s duší národa. Od té chvíle jsem se stala přesvědčenou pacifistkou. Vždy budu volat po míru, neutralitě a jednání, bez ohledu na to, jakou vlajku má kdo na ramenou. Nejde o proruskou ani proukrajinskou propagandu. Jsou to fakta, která vycházejí z mé osobní zkušenosti. A ta je silnější než jakýkoliv politický slogan.

Děkujeme za rozhovor!