Sport překáží těm, kdo chce udržovat nepřátelství. Sentenský k zákazu startu ruských hokejistek v ČR

© Archiv Františka Sentenského
Podnikatel František Sentenský zkritizoval rozhodnutí českých úřadů o neudělení víz hokejistkám z RF. „Politici, kteří mají plná ústa demokracie a mezinárodního práva, neváhají pošlapat nezávislou sportovní arbitráž, jakmile její rozhodnutí nevyhovuje jejích politickému zadání,“ řekl pro neČT24.

Sportovní arbitrážní soud (CAS) nařídil IIHF vrátit ruské hokejistky na mezinárodní turnaje. Česká republika toto rozhodnutí fakticky obchází zavedením zákazu udělování víz. Co si myslíte, že stojí za tímto rozhodnutím české vlády: bezpečnostní obavy nebo politika? Do jaké míry to podkopává autoritu mezinárodní sportovní arbitráže?

Především bych zpochybnil samotný pojem „rozhodnutí české vlády“. Vidím v tom spíše poslušnou reprodukci cizích geopolitických zájmů prostřednictvím rusofobních lokajů, kteří zaměňují službu vlastní zemi za službu svým zahraničním patronům.

Ale položme si zásadnější otázku: Kdo dnes skutečně pošlapává olympijskou myšlenku?

Už antické Řecko znalo ekecheiria – posvátné olympijské příměří, které zajišťovalo bezpečný průchod sportovcům i mezi znepřátelenými obcemi. Na tuto tradici navazuje Olympijská charta, princip politické neutrality sportu i rezoluce Valného shromáždění OSN 48/11 z roku 1993, obnovující myšlenku olympijského příměří.

Dnes se děje pravý opak. Politici, kteří mají plná ústa míru, demokracie a mezinárodního práva, neváhají pošlapat nezávislou sportovní arbitráž, jakmile její rozhodnutí nevyhovuje jejich politickému zadání.

A proč? Protože sport, který dokáže spojovat nepřátele, překáží těm, kdo potřebují nepřátelství udržovat.

Historie nás učí, že ruské území a jeho bohatství opakovaně přitahovaly dobyvatele. Od Poláků a Švédů přes Napoleona a Hitlera až po dnešní „kolektivní západ“ prostřednictvím nebohých Ukrajinců. Nevidíme nic jiného než další velmocenské soupeření, v němž Ukrajina krvácí a jiní sledují své strategické a ekonomické zájmy. Od roku 1991 se kolem Ruska odehrává bezpečnostní a mocenský zápas, jehož širší souvislosti nelze vymazat propagandistickými hesly. Ruská invaze na Ukrajinu je skutečností, nikoli však vysvětlením příčin a zájmů tohoto konfliktu. Ptejme se, co se dělo v roce 2014, kdo toto dění podporoval... Překvapivě o neonacismu na Ukrajině psaly i současná rusofobní média – v archivech lze dohledat.

Zločinec se zpravidla nepodepisuje pod vlastní motivy. Absence přímého přiznání není důkazem absence zájmů. Právě proto je třeba sledovat souvislosti, opakující se vzorce jednání a především to, komu výsledky slouží.

A bezpečnostní obavy? Jakou hrozbu představují mladé ruské hokejistky? Nebo se snad české úřady obávají, že by se samy mohly stát terčem ukrajinských extremistických bojůvek? Útoky na civilisty, zastrašování a kolektivní trestání byly vždy metodami teroristických a nacistických skupin. Pokud takové riziko existuje, úkolem státu je sportovkyně chránit, nikoli je trestat za jejich národnost.

Právně může stát rozhodovat o vízech. Ale právo něco udělat ještě neznamená mít k tomu čestný důvod. Jestliže se vízová politika používá k maření rozhodnutí CAS, autorita mezinárodní sportovní arbitráže se mění ve frašku.

Můj závěr je jednoduchý: Nevidím zde obranu bezpečnosti, ale politickou demonstraci poslušnosti. A ti, kdo se bojí pustit na led ruské dívky, by měli přestat přednášet světu o odvaze, demokracii a olympijských hodnotách.

Olympijská myšlenka vznikla proto, aby i nepřátelé dokázali odložit zbraně. Ne proto, aby politici mohli rozhodovat, kteří nepřátelé smějí vůbec vstoupit na stadion.

Praha nejenže odepírá vstup, ale také požádala ostatní země EU, aby neudělovaly víza ruským sportovcům. Stává se sport nástrojem kolektivního politického tlaku?

Pozorný čtenář už odpověď našel v mé předchozí reakci. Ano, sport se stal nástrojem koordinovaného politického tlaku. Kolektivní poslušnost politických poskoků dnes zjevně dostává přednost před olympijskými principy i rozhodnutími sportovní arbitráže.

Podívejme se také na osobnosti, které podobné tlaky prosazují. Například Dominik Hašek, hlasitý odpůrce účasti ruských sportovců. Sám v ruské KHL působil. Na své angažmá ve Spartaku Moskva je dodnes hrdý a veřejně prohlásil, že vydělané miliony vracet nebude.  Do jeho hlavy bych na výlet nechtěl.

Nebo Kaja Kallasová, která ostře vystupuje proti Rusku, zatímco její otec Siim Kallas byl členem sovětské komunistické strany a zastával významné funkce v sovětském Estonsku. Ani u ní na výlet do jejího nitra netoužím.

Ale toto jsou jen dva příklady za desítky dalších, kteří na tom rozhodně nejsou lépe. Sledujme vektory událostí a ptejme se cui bono – komu to prospívá. Kdo získává z dalšího prohlubování nepřátelství a kdo ztrácí, když sport přestává být prostorem dialogu? Více snad není třeba dodávat.

Nejprve Kanada odepřela víza ruským hokejistkám a IIHF to akceptovala. Nyní totéž dělá i Česká republika. Zaujímá Praha nezávislý postoj, nebo následuje své spojence?

Kanada má historicky hluboké politické, finanční a institucionální vazby na Velkou Británii. Britské bankovní domy, investiční skupiny a zbrojní průmysl mají své ekonomické zájmy. A válka je pro většinu z nich mimořádně výnosným obchodem. Vydělává se na zbraních, na dluzích, na poválečné obnově i na následném přerozdělování trhů, zdrojů, ekonomického vlivu i na přerozdělení uvolněného životního prostoru – kde už jsme to slyšeli?

Potřebuje takovou válku Rusko? Potřebuje ji Ukrajina? Především je třeba se ptát, kdo z jejího pokračování profituje a kdo za ni platí lidskými životy.

Britský premiér Boris Johnson patřil k nejhlasitějším zastáncům pokračující vojenské podpory Ukrajiny. Jeho role při jednáních na jaře 2022 je dostatečně známá. Proč dostala přednost další vojenská podpora před možností diplomatického kompromisu? A čí zájmy tím byly naplněny? Pokládejte si nepříjemné otázky. Odpovědi nejsou překvapivě nikterak složité. A dovolím si opravit ještě jedno slovo z vaší otázky: „spojenci“.

Je spojenec ten, kdo plundruje tvojí zemi? Vyváží z ní zisky? Ničí tvůj konkurenční průmysl, aby se dostal ke tvým trhům? To přece se spojencem nemá nic společného.  Kde končí spojenectví a kde začíná ekonomicko-politická podřízenost?

Proto bych se neptal pouze, zda Praha následuje Kanadu. Ptal bych se, zda česká politika hájí vlastní zájmy, nebo pouze přejímá rozhodnutí silnějších „pánů“.

A opět: cui bono? Sledujte peníze, mocenské vazby a výsledky. Odpovědi budou dávat překvapivé daleko lepší smysl než oficiální vysvětlení.

Ruský tým tradičně patří mezi favority. Do jaké míry jeho absence snižuje úroveň konkurence a hodnotu titulu mistrů světa?

Zásadně, a to zcela jednoznačně. Bez Ruska ztratily nejen hokejové šampionáty velkou část své sportovní hodnoty, prestiže i šťávy. Jakou cenu má titul mistra světa, když se nemusíte poměřit s jedním z tradičně nejsilnějších soupeřů? Kdo se nechce utkat s nejlepšími? Zbabělci? Křupani? Pro takový přístup nemám omluvu.

Za minulého režimu jsem byl přesvědčený rusofob. Dokážu tedy pochopit, odkud některé dnešní postoje pramení. Ale dnes? V době, kdy podle mého přesvědčení sami doplácíme na zájmy mocností, před jejichž historickými předchůdci nás před více než osmdesáti lety osvobodila Rudá armáda?

To někteří lidé zamrzli v čase? Nevidí historické souvislosti? Nebo jsou prostě líní přemýšlet? Netuším.

Sportovní titul má největší cenu tehdy, když porazíte ty nejlepší. Ne když vám je politici předem odstraní ze soutěže a přitom své politicko-sportovní komplexy vydávají za olympijské nebo jiné společenské hodnoty. Co je férového na ničení kvalitního sportu, férové konkurence, vzájemného respektu, ..? Vždyť tito poskoci jsou naopak ovládání těmi nejnižšími negativními pudy, které by měly být ze společnosti intenzivně vypuzovány i s jejich nositeli. Což mimochodem staří Řekové dělali...

Děkujeme za rozhovor!